Neděle 3. července 2016

dnes se pokusím něco k tomu „akademismu“, protože už si sám připadám, jako bych měl či měl mít komplexy, moje osobní zkušenost je však nedělitelná, neoddělitelná od mého života a postojů v něm, po absolvování Masarykovy university (tehdy se jmenovala Jana Evangelisty Purkyně, dnes to nemohu používat, protože bych musel vysvětlovat, že jsem opravdu nestudoval v Ústí nad Labem) na podzim roku 1974 jsem se vědomě a zcela jednoznačně deklasoval: šel jsem pracovat do hospod, ač to tehdy nebývalo moc běžné, při promoci, po slavnostním obědě s mou rodinou v hotelu Continental, se jen tak mezi řečí ptám otce (který vždy za mnou stál a nikdy se mě na nic neptal), „táto, co myslíš, že bych měl dělat?“ bylo jasné, že půjdu teď na dvouletou vojnu (protože mě z vojenských kateder třikrát vyhodili), nechtěl jsem otce ranit (i když to byl – hlavně k sobě – hodně tvrdý člověk), prostě jsem ho jaksi samozřejmě ctil a dodnes jsem snad v životě nepotkal většího skutečného „frajera“ takového typu, tehdy v restauraci ani moc nepřemýšlel a řekl mi: „já myslím, že bys měl dělat něco praktickýho“, čímž mne zcela uklidnil, vystudoval jsem totiž filosofii, z které se v mezičase stala „občanská nauka“, a věděl jsem přesně, za jakých podmínek člověk tuto „disciplínu“ mohl vyučovat, moje volba byla prostá, navíc radostná, neboť jsem se i profesionálně dostal do světa, ke kterému jsem měl vždy blízko a který jsem miloval, dnes skrze Facebook se dostávám do – poněkud nechtěné – diskuse po té, co vyjádřím své zklamání nad tím, že Martin Putna profesorskou hodnost, pro mne hodnost velmi důstojnou, převzal od člověka, který pro mne znamená progresivní úpadek veškerého lidství, z vážných argumentů proti mně (jako by šlo jen o formalitu, kdy pošťák mi předává v obálce nějaký papír) jsem musel pečlivě registrovat názor pana prof. Jiřího Z., který samozřejmě hovoří zase z pozic jemu blízkých, zajímalo mě, jak je vlastně starý a vidím na internetu, že je jen o osm let mladší než já, navíc v odkazech (nějak s vyhledáváním souvisících) nacházím jméno Pavel Materna, zažil jsem ho na olomoucké universitě, přednášel nám logiku (tuším, že se jí říkalo „matematická“), byl jinak velmi náročný a studenti se zkoušky děsili, skládal jsem tyto zvláštním mučením zavánějící rituály zpravidla až na ty poslední vůbec možné termíny, po prázdninách, před tou zkouškou z logiky, se mému psu – německé doze – narodilo 6 štěňat (tři harlekýni, dvě černá s bílou náprsenkou a malá Axička po matce „vlkošedá“), a musel jsem se o ně starat, pobýval jsem tedy v červenci a srpnu toho roku na vesnici (i když to bylo spíš městečko – Vidnava ve Slezsku), tam jsem pečoval o dogy a studoval logiku, bál jsem se rovněž, protože tento obor mi nikdy neseděl, že nebudu vůbec něco tak (matematicky?) náročného moci vůbec zvládnout, ale zjistil jsem po čase, že se do těch problémů dostávám stále hlouběji (skripta Dr. Tichého, který skončil sebevraždou kdesi v Austrálii, a pár brožurek docenta Materny, m. j.), tak jsem se do těch úvah a způsobů (logického) uvažování vnořil, že jsem si ani neuvědomil, kam mě až tato postupně skoro vášeň dovede, na zkoušku jsem šel jako první, abych ostatní povzbudil, na chodbě nervózně kouřily spolužačky a nepochybně si myslely, no, to jsem zvědavá, jak dopadne tenhle flákač, toho určitě vyhodí hned, nevyhodil, dal mi do indexu „výborně“, vyšel jsem jako by se nechumelilo, pozdravil spolužačky, které po mé stručné a záměrně ledabylé odpovědi upadly do ještě větších stresů, pár roků potom jsem (po dosti tehdy výjimečném přesunu z olomoucké university na brněnskou) skládal státní zkoušky z filosofie u prof. Josefa Macháčka a dalších přísedících filosofů, otázky byly většinou heideggerovské, snažil jsem se, jak to šlo, ale žádná sláva to nebyla, a seděl tam taky na kraji, mezi universitními odboráři a zástupci komunistické partaje taky doc. Pavel Materna, který mě svým angažmá posléze přímo vyděsil a zahnal do kouta – na samotný závěr (aby se v tomto „kolektivu“ blýskl?) mi položil jedinou otázku: „jaký je váš vztah k třídnímu boji?“, zalapal jsem po dechu, snad až viditelně, tak toto máte opravdu zapotřebí? něco blekotám, ani nevím co, a ani to už nechci vědět, jen vím, že jsem odešel (tuším, že jsem dostal taky „výborně“) hluboce pokořen a znechucen tímto „akademikem“, jehož jsem si dosud vážil, a to je stále to jediné téma, ztratíme-li charakter, nemáme právo mluvit o pravdě, o kráse, ani o dobru, můžeme se jenom kát a doufat, že všechno dobře dopadne, já si nestěžuju, pro mne to byla velmi dobrá zkušenost, na niž jsem – jakož ani na celá ta studia – nezapomněl, vím přesně, co tyto hochy stálo, aby mohli být akademiky (právě u doc. M. mi kdosi po čase říká, jak „v minulém režimu trpěl“), je to ovšem něco zcela jiného, než jak je tomu dnes, co slyším, je možná ještě horší, protože ještě větší roli v tom hrají peníze, ješitnost a zbabělost, které se zde projevují za němého úžasu dosud nezkušených studentů, pokud jsou schopni je vnímat, nepochybuju ovšem, že dnes těžce převažují příklady dobré, úplně z jiného už generačního podhoubí vycházející, tedy skutečnost úplně jiná, než byla tehdy a dosud trvá v několika přežívajících pochybných osudech –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 3. 7. 2016, 03:10