Návraty (zápisy) – Sobota 22. prosince 2012

všechno v životě je jaksi dodatečné, přesto všechno funguje, Rybova Mše Vánoční, lze si opravdové „české“ Vánoce bez ní představit? Jakub Jan Ryba, nebo zrovna František Škroup, hymna, smrt hlady a vysílením na míle daleko od vlasti, u prvého dokonce vlastní rukou, sám v lesích, v sněhu a mrazivu, kdoví jaké bylo tehdy počasí, dnes sněží, poetika vhodná, a život? daleko, stále jakoby dodatečný, „zpozdilci se domnívají, že poněvadž soud nad nepravostí byl odložen, je spravedlnost zde na zemi jen náhodná,“ píše Carlyle, cituju z hlavy dle starého překladu, utkvěla mi ta věta hluboko, ač na tolik věcí zapomínám, tuto větu jsem nezapomněl, říkají dnes mladí, že je jedno, kde člověk žije, hlavně žádný národ, hlavně žádný nacionalismus, co tedy? my cizinou jsme bloudili, tehdy vyštváni, nyní hledající, co hledající? nic jiného než sebe nelze nalézt, jakkoli to chceme pentlit a zušlechťovat, vím dobře, proč jsem nezůstal v cizí zemi, je tomu už 44 let, cítím to stále stejně, dnes kolem spíš případy odstrašující, dobře, „ekonomicky nesrovnatelné“, cizí země je ale cizí země, mé činy zůstávají cizí, cize placené, cize ručené, cize demonstrované, v jádru je nemohu brát vážně, zítra sestoupím do pasáže na Českou Mši Vánoční Jakuba Jana Ryby, monstrpředstavení organizované, jakož i produkované vzácnými lidmi, těmi, kteří zůstali, i autor se musel zabít ve vlastní zemi, jakoby ve shodě s básníkovým „doma jsi tam / kde se oběsíš“, zatím jsme se neoběsili, ani hlady nějak moc netrpěli, a nic na tom nemění to, že „domov“ je jen přístřešek provizorní, a nastokrát má pravdu – i když vždy jen dodatečnou – sv. Augustin, mudrc nevyčerpatelný, když Ti praví, že jsi na cestě, a že celý tento život a vše, čeho užíváš, má být jen chýší pocestného, ne domem obyvatele, kus cesty už za tebou, kus ještě před tebou, a pokud snad prodléváš, ať je to pro posilu, ne že by ses vzdával, – je jedno, že žiju v „česku“, v té parodii na stát, s vymyšlenými „kraji“, ale co naplat, když moji krajané tak milují parodii, já ne, jsem Kelt? Germán? i to je jedno, za první velké války se ptali Poláků, jaké jsou národnosti, odpovídali: jsme katolíci, mnoho výsměchu z tohoto parodického státu směrem k severním sousedům (ani tam jsem nezůstal), mnoho výsměchu ultra montes, zůstanu při tom, stále za Alpami, v zemi svých předků, a ač se mě před lety jeden přítel s úšklebkem ptal, kde je takové slovo v Evangeliích, mínil slovo „gentleman“ při mé citaci R. L. Stevensona, půjdu za svými předky právě tak, jak praví Stevenson, „jako gentleman“, ne pobloudilec, který se nevrátil, a nikdy už se nevrátí, ač sem tam do staré vlasti zabrousí, aby trousil kosmopolitní moudra, která pro mne nemají váhu, nepřesvědčí mě, protože mé argumenty, pokud bych nějaké potřeboval, jsou argumenty právě ad hominem, s tím nic nespraví výřečnost ani peníze, tím méně parodické vtípky, drásavé chmury emigračního Ivana Diviše či Jana Koblasy, těchto ohromných lidí, smutně milujících svou vlast, vždy zůstanou –
22. 12. 2012, Brno, Alfa Passage, 18:01