Dále značeno cestou – Úterý 30. července 2013

zemřel muzikant J. J. Cale, nenápadný, málo známý, ač autor nepominutelných skladeb rockové hudby, které známe z podání Erica Claptona a dalších, velmi sympaticky říká: „Vždycky jsem byl radši tím, kdo zůstává vzadu. Nevyprodám sál, lidi mě neznají. Všechny mé písně proslavili jiní hudebníci. A o to mi šlo. Takhle se mi to líbí.“ vzácné slovo, tehdy i nyní, v jiných ovšem souvislostech geopolitických bych tato slova rád vztahoval i na sebe a své snažení, které by mělo být nenásilné, nenápadné, jemné, jako by šlo více o věci samotné než moje osobní působení v nich, i když – přísně vzato – jsou to věci neodlučitelné, osobnost a dílo, byl Flaubert skrytý za dílo, byl Shakespeare až dokonce obtížně vůbec jako osobnost identifikovatelný, je to ideál? pro někoho jistě, ale tu otázku si znovu uvědomuju při četbě Kerouacova Zjevení Orfea, kde mladí studenti-„filosofové“ spekulují o účasti osoby v díle, a kde jeden z aktérů přichází s bájným Ofeem jako právě příkladem spojení obého, nechtěl bych v těchto vysokých básnických pojmech psát, ale přesto cítím v tomto vidění největší spřízněnost, ovšemže o „dílo“ (ať už je jakékoli) běží, ale běží také o život, o veškeré lidské působení na světě, ve společnosti, vůči bližnímu, vůči Nejvyššímu, zjišťuju, že jsem měl zřejmě vždy tužby onoho „napříč“ – strukturovanosti osobnosti i závaznosti „uskutečněné práce“, tedy díla – nacházím v tomto smyslu důležitá slova k pojmu „napříč“ již v jednom deníku z roku 1988, kdy někteří mí přátelé se již opatrně pokoušeli zasahovat do oficiálního dění, případně vysloveně do něho vstupovat, a kdy já sám jsem neměl na vybranou a musel k těmto činům zaujmout stanovisko (bez ohledu na mou jakous takous hospodskou neohrozitelnost, na mé místo se opravdu nikdo necpal a nikdo nezáviděl), z onoho tehdejší zápisu je pak vidět, že mně samému přece jen šlo o působení méně viditelné, méně „oficiální“, ale o působení prostřednictvím hlubšího propoje právě „napříč“ společností, v tomto jsem měl výhodu, že jsem nebyl ohrozitelný ani ztrátou místa, a tou dobou – když pominu pokusy kriminalizovat mne hospodářsky (30 inventur za pět let! i nočních!) – ani jinak politicky tísněn, byv v jádře na okraji společnosti, mezi opilci a dalšími ztracenci, přesto jsem cítil nutnost při trapně omezených možnostech přece jen nějak „veřejně“ působit, mnohé se však odehrávalo formou úvah, diskusí s přáteli, a k tomu se právě vztahuje tehdejší můj zápis AD 1988: „… Všichni toužíme po ‚řešení‘, na všechny je vykonáván mnohonásobný tlak, na který je nutno reagovat. Ale jak, když receptů není? A i kdyby bylo, nebyly by nic v těchto věcech platné. Ta touha, to saint-exupéryovské tíhnutí, je jediné, na čem se shodujeme (s P. a S.), na vytvoření ‚reality‘ napříč všemu, napříč strukturám společnosti. Jediná komunikace a ‚domluva‘ je v lásce, v žádném dohadování a konstruování. Nevím, jaká je nutná míra organisace v těchto věcech zdánlivě ryze duchovních. Jisto je, že je možno stavět jen na absolutním rozhodnutí, na nezvratitelnosti té nejčistší, nejhlubší touhy po participaci na Lásce věčné. Ale jak, to nevíme, všechno jsou jen pokusy. Ale pokrok prý je, jak slyším od ostatních. – …“ – toto jsem si tedy tehdy poznačil a dnes se snažím dešifrovat, nemusel bych vlastně ani dnes nic měnit, láska stojí nejvýš, a putování je vždy putováním za Absolutnem, nestojím o relativismy a nezávaznosti, ať prýští třeba bolest, které ostatně nebývá nakládáno Původcem života více, než může smrtelník unést, ať se perlí pot na čele při naší práci, nebudeme mít už příležitost k jednou neudělaným věcem se vracet, čas této smrtelnosti je neúprosný, a voda – řeklo by se – stoupá, ještě jen bych rád dodal, že právě teď jsem vděčen, že se mi daří každodenní život poněkud „normalizovat“, po více než roce, s mnoha novými zkušenostmi na stále nezaplaceném účtu života, tímto se cítím opravdu vyznamenán a lidsky vzato rozradostněn, žádné ohromné cíle na horizontu nesleduju, jen hodinu za hodinou se snažím sklonit k práci a k zásadním a vědomým věcem života, bez nichž padáme k zvířeckostem a rozumově zamlženým věcem sebezáchovy, která sama o sobě žádného smyslu nemá, přítel R. V. vydával kdysi samizdatově znamenitý sborníček „Enato“, prý to znamená „pokyn k vyplutí“ – tedy kéž by aspoň takto! –
Zlín – Cigánov, 30. 7. 2013, 20:17