Čtvrtek 8. září 2016

psal jsem včera o Claudelovi, dnes budu pokračovat, tyto hovory, které v českém překladu vydalo velezasloužilé nakladatelství Triáda, poskytl Claudel – rovněž spisovateli, velmi ostatně obeznámenému s jeho dílem – Jeanu Amrouchovi (1906-1962), bylo tehdy Claudelovi už dvaaosmdesát let, ale z ničeho není ani náznakem patrná nějaká ochablost, nespolehlivost paměti, naopak básník velmi dobře a přirozeně drží kontinuitu svých myšlenek současných, jakož přesně a logicky vysvětluje ty minulé, postoje, domněnky, snahy, je to četba – a snad nejen pro literáty – velmi poučná, minule jsem psal o Renanovi, který velmi ovlivnil jeho mladistvý pohled náboženský, od něhož se však logikou tvůrcova temperamentu a vážnosti v hledání přesto postupně a nezadržitelně schylovalo ke konverzi, příčiny byly velice zajímavé, vpravdě básnické, což odpovídá konec konců komplexní „stavbě“ člověka, který se nevleče jen skrz dennodenní užitečnosti, nýbrž rovněž tíhne k umění, ke kráse, k nadějeplným bezbrannostem, které život nasvětlují jak do hlubin, tak k nebesům: „Právě tehdy jsem objevil Rimbauda, a tím okamžikem vyvstala jitřenka mé konverze. Dodnes to vidím, jak jsem tenkrát, v tom květnu osmdesát šest, otevřel právě vyšlou revui La Vogue, kde začínaly vycházet Iluminace. … Pokud si vzpomínám, z velké části byl příčinou, konkrétní příčinou mé vykořeněnosti, přesun z malého venkovského městečka, kde jsem si uprostřed rodiny vcelku šťastně žil, do Paříže, kde bylo naprosto jiné ovzduší. Potřeboval jsem si zvyknout, a to byl bolestný proces. – Mohu říci, že po celou tu dobu jsem duševně trpěl. A navíc ten život v Paříži, vůbec se mi to nelíbilo, nikde nikdo, komu se svěřit, nikdo, s kým se poradit, jen absolutní samota a nutnost spoléhat jedině na sebe: nic, nikdo, koho požádat o radu. … Nikdy mě nic nepudilo zařadit se do nějaké skupiny. … V životě jsem nikdy ani na chvíli nedokázal pocítit to, čemu se říká kamarádství. Je to něco obdobného jako u Rimbauda, když říká: „Kamarádství a náklonnost žen mi však byly upřeny.“ V tom bodě se mu hodně podobám. – Rimbaud měl na mě opravdu seminální vliv, a nevím, nedostat od něho tento zásadní impuls, kdoví jak by to se mnou bylo. … Iluminace mě probudily, odhalily nadpřirozeno jako stálého průvodce přirozeného světa, byly pro mě doslova zjevením. – Udělat v sobě místo pro tak těžko stravitelné a nám tak vzdálené prvky, jaké představuje katolická pravda – jež se dá tak strašlivě těžko propojit s naším laickým, s naším běžným životem – to se člověk nenaučí ze dne na den, a obzvlášť já, když jsem to všechno cítil tak hrozně silně. Ta beznaděj, o níž hovoříte (Amrouch se ptá na napětí mezi nadějí a zoufalstvím, jef), nevyjadřuje ani tak myšlenku kapitulace jako spíš boje, podobně jako když Rimbaud říká: „Duchovní boj je stejně urputný jako bitva mužů…“ nebo „Všechny bytosti, jež milujeme / jsou nádoby jedu, který slepě pijeme.“ – „Má duše vyplouvá ke strašným ztroskotáním.“ (P. Verlaine) – Básník, tedy básník v zárodku, má v sobě zřejmě jakousi zavilost, neochvějnost, která ho vede, pomáhá mu rozpoznat, co je pro něj dobré a co ne, a s hrůzou odstrčit, co je pro něj zhoubné. … Konverze a mravní a intelektuální výchova šla u mě ruku v ruce…“ – výbornou knihu o Rimbaudovi u nás napsal v poslední době básník Miloslav Topinka (když před tím řadu týdnů vycházely její části na stránkách Literárních novin), kniha zvláštní, v jemném ponoru zasvěcená, a přitom čtivá, protože slovo vysvětlující je zde slovem básnickým, žádná didaxe, nýbrž spočinutí, těším se z toho, že mám tuto knížku s věnováním, takovou dnes v Levných knihách, kde se snad doprodává, nenajdete, Rimbaud má ovšem u nás taky jiného důstojného exegetu, F. X. Šaldu (jeho legendární Božský rošťák), pak nějaké biografie francouzské, ano, rošťák, vidím ho, jak fouká dým z lůlčičky do chřípí chudáka koníka, vlekoucího kdesi po Paříži své čtyřkolé břímě, je zde ale ještě jiné svědectví, jiného důstojného posuzovatele (a milovníka ovšem) poezie, který o Rimbaudovi napsal, že je to „uličník, který si lehl na úpatí Himaláje“, lidé milují tajnůstky, soutěže, tomboly, ptám se tedy, kdo to tak asi mohl být? –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 8. 9. 2016, 18:45