Čtvrtek 7. července 2016

při jedné nedávné internetové diskusi jsem připomněl mého dávného přítele-básníka-překladatele Petra Mikeše (1948-2016), byla to poznámka k Tour de France, kde jsme se s partnerem v konverzaci povzbuzovali v připomínkách legendárních sportovních jmen jako Chiron, Caraciolla či Eddy Merckx, trumfoval jsem taky jednou ze vzpomínek na otce P. M., když vyjížděl „důstojně“ z branky jejich starohodolanského domku na svém komickém předpotopním kole, ukazovali jsme si: „Dívej, Anquetil!“ Petr nedlouho před smrtí sepsal pro nakladatelství H&H jakési své paměti, poslal mi z nich oxeroxovaný úryvek právě týkající se mne a našeho přátelství jiný olomoucký starosouputník, básník a husitský kněz Rosťa Valušek, to psaní o mně bylo hezké, více méně pravdivé, i když zdaleka ne „úplné“, ale to už tak bývá, když člověk píše o sobě a právě té osobní perspektivě se vlastně ani nemůže vyhnout, bylo z toho cítit, že je Petr už hodně unavený a životem utahaný, přesto je to dílo úctyhodné, k němuž bych se třeba zrovna já asi stěží kdy odhodlal, jakkoli by kmotřička smrt už brousila svou kosu za dveřmi, zjistil jsem taky mimoděk nedávno, že v jakémsi slovníku „české literatury“ figuruju jako pomocné heslo právě v hlavním hesle o Petru Mikešovi, ano, byli jsme jeden čas opravdu velcí přátelé, v mnohém si dobře rozumějíce bez zbytečných slov, ostatně Petr býval vůbec dost „tajemný“, často po anglicku mizel s mírně herecky provinilým, ale spíše egoistickým úsměvem na celé dny kamsi v neznámu, odkud se pak vynořoval bez vysvětlení zase do běžného dne, už jeho rodiče (u kterých jsem jednu dobu také bydlel se svou dogou, v malém podkrovním pokojíku) byli zajímaví, sympatičtí – učitelé s úžasnou nepraktičností a dobrotou současně, jejich rodiny patřily původně k prvním nadšencům Československé církve (nyní „husitské“) – přicházejíce od katolíků, a po roce 1948 pak jaksi automaticky přecházející ke straně komunistické, což – nepochybuju – chápali s ohromnou poctivostí a vrozenou slušností, Petra s jeho – též alkoholem těžce ovlivňovanou – letorou ovšem výchovně nezvládali, nebyli mu schopni nic důsledně vytknout či nařídit (jen otec se někdy o něco takového pokoušel – třeba když ho jednou budil do prvomájového průvodu – Petr po těžkém „drásu“ – stál nad jeho postelí a důtklivě ho napomínal: „Petře, vstávej!“ – několikrát, a po Petrově konečném zavrčení a definitivní ignoranci – „dej mi pokoj!“ – mu sděluje rezignovaně a emotivně: „Petře! Jsi reakcionář!“), takoví byli jeho rodiče, nezapomenu, stále s jistým dojetím, jak mě při příchodu „domů“ vždy čekaly pečlivě na podpal nachystané „Petry“ s hromádkou briket a na stolku před dveřmi do pokojíku na starosvětském podnose pečlivě rozložené drobné a chutné občerstvení, ať už jsem proti obému namítal cokoli, byla to prostě „stará škola“ a já na ni vzpomínám s nesmírným vděkem, jejich ovšem jeden (přinejmenším) ze dvou synů byl povaha dost komplikovaná, znal jsem ho samozřejmě důvěrně, a jak píše ve svých vzpomínkách zcela pravdivě, byli jsme si přátelsky blízcí, ale životy vlastní jsme si žili v jakési cudné distanci vůči životu toho druhého, to porozumění bylo vnitřní a hluboké, nikdy jsme se nehádali (jen jednou jsem ho srazil – moc dobré pocity z toho nemám – se schodů jiného z mých olomouckých privátů, když jsem se jednou v noci nemohl zbavit jeho těžce alkoholových a iracionálních nájezdů), s Poundem, s beatniky jsme samozřejmě začínali spolu, v roce 1969, nedlouho po té, co jsme se poprvé viděli v hodolanské hospodě – tehdy dost legendární – U Mačáků, Petr stál u výčepu ve frontě na pivo a na vyzvání dalšího mého spolubydlícího, dnes rovněž nebožtíka, malíře-kunsthistorika Tondy Šimka, jen zasyčel směrem k našemu stolu: „fotr mě zabije!“ pak samozřejmě přisedl a – svým zvláštně diskrétním, ale důrazným způsobem – popíjel s námi, chodívali jsme tehdy do noční hospody už v pyžamu, na kterém jsme měli narychlo navlečený „civil“, zpod rukávů jen a u krku vyčuhovaly části nočního oděvu, který se zkrátka v těch 60tých letech ještě jaksi samozřejmě nosil, ty dávné doby, zasněžené hromadami sněhu přelomu roku 68 a 69 byly nádherné, taky jako by všechno nebylo ještě úplně prohráno, i když ty prohry v tolikerém ohledu už stály za dveřmi, Petr, vyhozen kvůli alkoholu a absencím z university, pak knihovnická škola v Brně, já zase v trapné, ale přece jen urputné snaze, s nějakým tím „zdravotním“ přerušením, snažící se dotáhnout do konce svá filosoficko-anglistická studia, ta nádherná zima roku 1968-1969 byla nezapomenutelná, dodnes mám mnoho příběhů a situací jako živých před očima, třeba heroické jízdy na sněžných pluzích z Hodolan na nádraží pro lahve červeného a zase hromadami sněhu zpátky do Hodolan, na téže radlici pluhu, bylo by vůbec dnes něco takového možné? nebylo, a dnes bychom se už ani neudrželi, vzpomínám na Petra velmi často, a jak jsem starší a sentimentálnější, tím intenzivněji hodnotím význam našeho – tehdy jen jakoby náhodného, jak už to v životě bývá – setkání, – buďiž mu země, do níž se vrátil letos šestého února – lehká! –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 7. 7. 2016, 04:24