Čtvrtek 11. srpna 2016

„citoval“ jsem včera deník Kryštofa Kolumba, ale nebyl to nejspíš citát přesný, citoval jsem podle myšlenky, podle rytmu, „dnes na levoboku objevilo se několik ptáků“, vzpomněl jsem si při tom na překlad Bohuslava Reynka jedné Traklovy básně, kde je nádherný verš „večer na terase opili jsme se hnědým vínem“, nikdo nikdy už to tak nepřeložil, žádný jiný překlad mi takto neutkvěl, je v tom smysl, logika, krása, rytmus, poesie, přehoďte dvě slova, a bude to něco zcela jiného, je stěžejní překlad Dantova verše „kde život náš je v půli se svou poutí“, pochází od Jana Zahradníčka, tehdy sotva z kriminálu propuštěného, bez práce, bez obživy, přeložil části Božské komedie, jak lze nejlépe dohledat u Bedřicha Fučíka, v jeho jedinečných svědectvích, myslím, že Zahradníčkovy dantovské překlady nejsou snadno dohledatelné, a Božská komedie vyšla se slovy přehozenými už v tom úvodní verši „nel mezzo di cammin di nostra vita“, pro mne jeden ze smutků české „literatury“, jen v názvu dávného díla Josefa Jedličky se Zahradníčkův překlad uchoval, „kde život náš je v půli se svou poutí“, nelze slova beztrestně prohazovat, když jsme kdysi s Milanem Klimešem a Honzou Dadákem připravovali v Olomouci večer traklovského čtení, ten verš o „hnědém“ víně se nám zvláště líbil, ale kdosi sem tam ho někdy v pořadí popletl, a najednou se vše stalo něčím jiným, poezie přestala platit, teprve při několikerém nahlas vyslovení a opravení reynkovského pořadí slov se vše uvedlo do pořádku, v Olomouci kdysi jsem taky napsal jednu báseň, která začínala „chodím zatím ke kapucínům na Dolním náměstí“, jediné, co snad z tohoto verše by mohlo dělat poezii, je právě ono „zatím“, bez něj jsou to slova marná, zbytečná, chtěl bych zacitovat Magorovy verše o Janu Zahradníčkovi z jeho Labutích písní, ale musím lovit z paměti, (Julianě) „když večer chystáš spaní holčičkám… myslím na Jana Zahradníčka… vedle jeho je naše bolest jen malá, maličká…“, citace nejspíš hrubě nepřesná, ale význam snad zachycuje, když jsem kdysi dělal pro rozhlas s Magorem rozhovor k jeho tehdy nadcházejícím šedesátinám, i on – po těžkém drásu z Uherského Hradiště se vracející – těžko tyto verše z paměti lovil, ale přec jen tehdy vylovil, i když jsem po pravdě nečekal – když jsem ho před nahráváním „vyzvedával“ od přítele-šoféra, básníka ležícího na vozovce křižovatky ulic Beethovenova-Dvořákova, s kloboučkem pod hlavou, odkud mě jen pobaveně pozoroval – že vůbec k nějakému rozhovoru dojde, i došlo, domnívám se, že velmi nakonec dobrému a pádnému, který končil Martinovým hezkým vychutnáním závěru: „tak jsem ti poctivě odpověděl na všechny tvoje blbý votázky, tak teď ty mi zazpíváš, i když to tentokrát bude bez Aničky, „Ej, žandári, žandári“! –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 11. 8. 2016, 06:03