Slohová osnova snu
(Ono na pomezí mezí podle Milana Haußmanna a Luboše Vlacha)
Our revels now are ended. These our actors, as I foretold you, were all spirits, and are melted into air. (William Shakespeare – The Tempest)
Our revels now are ended. The dog's gone. (Samuel Beckett – Endgame)
Luboš Vlach: Snáze projde veleblud uchem jehly, než národní banka do zárodečné buňky vestaví krb, snad i hrb se srovná s hluchotou snáz než sen o úrokové sazbě na orl. vyšetření, snáze sázet kvítka do malty než ustájit ústa do lebky a jazyk na vestu. Nesnází ovšem je dělání velblouda z komára, bumtarata carara.
Ve snu se snář proměnil v obrovský, mechem porostlý, bludný balvan v lese Brocéliande, o který Tristram a Isolda zakopli a probrali se ze šílené lásky, odešli do nejbližší kanceláře Sazky a vsadili číslo soixanteettrois; vyhráli ranec a spěšně se vrátili na místo zakopnutí v lese Brocéliande.
Proměň se v bílého ptáka, zaveď je k perníkové chaloupce, do chaloupky k ohřevu prstíky nalákej Smolíčka, staň se čarodějnicí, upeč Tristrama, uvař Isoldu a probuď se politý potem s rancem pod polštářem. (H. C. Artmann – Zeleně zakódovaná zpráva)
Luboš Vlach: S perspektivou celku jeden nikdy neví … v žaludku změny provedeny. Pokud je tedy celek v celku … tak vždycky … Kdo by to do těch prvočísel řekl, že se tak nezištně rozdělí? Multifrenie na medvědím česneku? Co to ve snu znamená?
Třicet tři je tuplovaná prdel a pokud ji vidíš zasněně se mihotat na filmovém plátně, potom to znamená, že tě svedou kouzelná dvojčata. Nenech se zmást faktem, že se obě ráno promění ve žluté jednoděložné tulipány vyrůstající z jediného stonku.
Milan Haußmann: … jako medvědí česnek. Estragon sní mrkev a filosofuje: Čím víc mrkve sním, tím míň mě mrkev chutná (že by nepřímá úměra?!) Vladimír to má naopak. Na změnu chuti postupně přivykne. Estragon se zamyslí, zda Vladimír tvrdí opravdu opak.
Falešná dichotomie jako vyšitá. Nedá se svítit. Absolutno není bílé, nýbrž plné hanbatých obrázků.
Nemá to cenu … podstata je invariantní. Le fond ne change pas. The essential doesn'ty change. Im Grunde ändert sich nichts. Zásadní problém zůstává stejný.
V českém vydání Čekání na Godota (z r. 88) se nemluví o podstatě ontologické, nýbrž o psychologické charakteristice člověčí: čím je čin dál, tím více je determinovaný sebou. Vypadá to jako pře o přepodstatnění subjektu. Či je podstatou rozpor? Čichám čichám člověčinu …
… vyvrcholuje jako prorok v erupci pravdy.
Estragon: [Drží mrně mrkve.] Mrkni. To je zvláštní, je čím dál míň dobrá.
Vladimír: U mě je to naopak.
E: Jak?
V: Chutná mi čím dál tím víc. Jako postupně.
E: A to je opak?
V: To je věc založení.
E: Povahy.
V: Té neporučíš.
E: Marná snaha.
V: Jednou už jsi takovej.
E: Ať děláš co děláš.
V: Člověka nepředěláš.
E: Kdyby ses rozkrájel. Nechceš to dojíst?
Sníš Kalahari, kterou jsi nikdy neviděl, rodeo na svazích opálové suti, lví pach se okolo line jako bílá záře, olověná obloha se zakusuje do zátylku a na severním obzoru se valí vlak hotentotské víly Morgany, slyšíš pronikavé, táhlé pískání húúú, zamrazí až do morku kostí a za oponou z trní a žhnoucích démantů trčí ústí pušky, oči vidět nejsou, píše se rok třicet osm a když se o dvacet osm let později probereš, jsou okna zastřená pavučinami, dům je azylem pro mrtvé mouchy a zrezlá postel peřinou přikrytým objektem.
Někdo k tobě ve snu mluví: Rohy tvé ženy jsou příliš dlouhé, nedá se to nosit! Najednou – ve snu – si uvědomíš, že jsi ženatý s pohlednou devětatřicetiletou, čarodějnicí, štíhlou, rohatou samičkou, která saje z kostí morek a spaluje mozek jímavým průmětem.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Podstata se posunuje jinam. Cato starší prý pravil: Ceterum censeo Cartaginem esse delendam. Je zničení přepodstatněním?
… je přídělem pře na přídi příštího. Je pře[ - ]měnou. Je na hraně a až se překulí, bude za hranou. To je oním očekáváním nahrané.
Transubstiance (lat. trans-sub-statio = přepodstatnění); v překladu asi cosi, že jsi tím, co tě užírá, považuješ-li pečivo s vínem za TĚLO a KREV KRISTA, tedy to tak je.
Sejde i na tom, zda je podstatné před nebo po?
Co už s PODSTATOU? Druhá takto zapeklitě samodruhá otázka periferie se na cestě do nebe sotva dohledá. Fragment – pars pro toto – se skrze sebe v celek obrací.
Čekání na Godota je úhledně širokoúhlé divadélko, je pojednáním o čekání na spásu v-skutku u-hran-čiv-ou.
Metafyzika modu. Takzvanou nesubstanční podstatou je esence; podstatné je to čím jest nikoli co je. Čím je čich? Podstatným jménem, nebo slovesem? Dost možná nezáleží na tom, čí je čich, nýbrž kdo či co je nositelem (-lkou) vůně.
Čicháš člověčinu?
E: [Prudce odskočí.] Táhne z tebe česnek!
V: Ten je dobrej na krev. [Ticho.]
E: Upřeně sleduje krucifix.
V: Co budeme dělat?
E: Čekat.
V: A při čekání?
Po ránu tě ve snu vyděsí panenky s porcelánovou hlavou se skalpely, máš strach, že ztratíš mužství, wenn du eine Frau bist, hast du einen Clitoris, a napadne tě geniální myšlenka, stát se sochou, kámen otupí blýskavé nástroje panenek, které se kolem hemží, zasměješ se zlomyslným, ba zlým smíchem, který akčně promění oční panenku v popel a z vlekoucích se oblaků vystoupí Manitou, spustí se na zem, odfoukne popel z panenek očí, jako by to byl prach a prérie holým stolem. Ani nemukni, vstaň a nakresli do sešitu zelenou sedmičku.
Slohová osnova snu, který po probuzení vyvolává mírné žaludeční křeče.
Panenky s porcelánovou hlavou se přepodstatnily … v panenky s porcelánovou hlavou.
V: To by byl způsob, jak ho dostat do pozoru.
E: To se postaví?
V: Se vším všudy. A kam dokropíš, tam vykvete mandragora. Proto tak naříká, když je rvána ze země. Tos nevěděl?
V: Je mi zima.
E: Přišli jsme moc brzo.
V: Vždycky, když padne noc.
E: Noc nepadá.
V: Padla, z ničeho nic, jako včera.
…
V: Oběsíme se zítra. [Ticho.] Ledaže by přišel Godot.
E: A když přijde?
V: Jsme spaseni.
NIC se nemá přehánět. Ostatně nafukovat nic ani nejde, dříve než později bublina tak jako tak splaskne. Zůstanou po ní jen oněmlé ostatky následků, past/vina vzkříšena spásou. Beckett by tomu ani nevěřil, protože je to absurdní. Čas na nic nečeká a činí se. Na počátku čas porodil čekání. Dalo se to čekat …