krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy?

rozhovor Milana Haußmanna s Pavlem Šuhájkem

Stálým používáním slov zjišťuji jejich nepoužitelnost Opravňuje-li vůbec co k užití slova není to jeho podoba ani jeho význam Slovo je pouze moc a síla nepopiratelná a nenahraditelná Slovesný útvar není ozdoba ani výpověď ale ryzí silové pole. (Věra Linhartová: Dům daleko)

Zeptám se zeširoka. Myslím, že pro začátek se není nutno nijak omezovat či vymezovat. Píšeš o bolestivé konkrétnosti. Kam až lze zajít?

Bolestná konkrétnost je nutnost napsat něco, co bolí, co se tě dotýká, je živé – co nejpravdivější a co nejkonkrétnější – nepíšu nic, co se nestalo, tudíž jestli to bolí, tak chci, aby papír řezal. V druhém plánu to bolí ve fázi, když se dostáváš na hranice sdělitelnosti a není ti rozumět, resp. u spousty lidí se to mine účinkem. Ono to sdělení může být značně banální … já jsem pak jen dostatečně důsledný, že to napíšu. Neustále mám na paměti okřídlené Novalisovo: „Poezie je absolutní reálno, čím poetičtější, tím reálnější.“ Nejraději bych psal jen shluky slov s co nejsilnějším účinkem bez toho, aby tento účinek šlo racionálně popsat, odsledovat, interpretovat: vytvářet ryzí silová pole – naštěstí jsem dalek kalkulu, dalek tomu psát co chci, protože pořád čekám, až to začne psát ve mně.

Vysokoprocentní umění …. Umělecký trojlístek vydestiloval ze slavného Beysova Mastného růžku kořalku – a pak ji vypil. „Chutnala tak trochu po parmezánu.“ trdí profesor Markus Löffler. Společně s Andreem Koprysem a Dieterem Schmalem vydestilovali v Paláci umění v Düsseldorfu pomocí lékarnické soupravy nejprve osmdesáti procentní špiritus, který pak zředili na padesáti procentní kořalku. Někteří z hostů na akci měli možnost ochutnat několik slz tohoto elixíru. "Je to umělecké dílo, které vyprchá." nechává se slyšet Löffler.

… není nutné začínat – není nutné končit. Totiž ani jsem nezačal a zatím končit nehodlám … volně plynout, pokračovat v proměnách, bez ptaní překračovat hranice. Slunce svítí, včely šumí v koruně, myslím, javoru … jen další nedělní ráno. Sedím v zahradě. Na modře károvaném ubruse stojí šálek černé kávy. Nic víc – jenom slova.

To je vedlejší … sypu nápady z kapsy, zatímco sám si lžu do rukávu. Na Tribuně stojí Michel Foucault a hovoří o pravdě – opravdu bojuje o pravdu. Musíme si vymezit vztažnou soustavu, pravda by měla zůstat invariantem. Stejně se vždy najde kanimůra, která nám do té naší skládanky nasere nepatřičné prvky, které nejdou nikam zařadit – nikam nepasují.