Blog - milan.haussmann

Je snadné si vymyslet název knihy – jako artefakty. Možností je tolik jako tvarů písmene R. Vlastně si ani moc nepamatuju na to slunečné pondělní odpolene. Ulice byla prakticky jako po vymření. Jen kolem druhé se trousili děti ze školy.Kolem se hromadí knihy, noviny, obrazy, myšlenky, slova … hromady slov, hlušina slov …

„To je vrchol troufalosti.“ řekl Euthymachos.
„Tímto chci jen lidem říci: ‚Jsem nevidomý, ale ty, který nevidíš, že jsi právě takový, jsi slepý.'’ odpověděl Sokrates.

Zatvrzelost Němců je bezmezná, hraničí s šílenstvím.
Nietzsche svou vlastní snášel jedenáct let, Hölderin čtyřicet.
Emil Cioran¹

Po slavnosti je před slavností. Titulek z novin. V pátek maturanti slavili – trochu se jim to vymklo – a zaplavili město odpadky. Král je mrtev, ať žije král. „Nevěřila jsem svým očím, jak to tam vypadalo.“ Soukromá firma uklidila a všechno je zase pikobello. Jede se dál. Černá káva, krajíc chleba, dvě vajíčka na měkko ke snídani, potom hygiena dutiny ústní a polibek na rozloučenou.

Je krátce před devátou a poezie cestou do garáže – nemám čas. Zajímali by vás symetrie krokusů, co se klubou z šedohnědých nánosů končící zimy? První poslové jara … zvedám dveře garáže a vytahuji kolo. Ach, Ciorane, Ciorane jezdit na kole jako ty a svět by nebyl plný nicoty.² Svítí slunce, i když není zrovna teplo. Dolů z kopce, přes dvě křižovatky, přes starou botanickou zahradu …

Maska

Zjevila se mi maska pitvorná
já se jen z okna koukal.
Noc byla temná pošmourná
nejasná slova jsem si broukal.

To ti co jen pro sebe hovoří
jsou divní pro ostatní lidi.
Pitoreskně se pitvoří
a velmi zvláštní věci vidí.

Normální člověk má k nim ovšem zášť –

Dobrý den
je ten
kdy na ulici
potkáš rakev a máry
za ní černé havrany
je to dobré znamení
dobrý den

Když mi bylo 29 let, oslovil mě blíže neznámý starší pán a sdělil mi, že se stanu velkým.
Ital – byl mi naprosto cizí &ndash mluvil ke mě slovy: Signore, lei deve avere fatto qualche grane opera: non so cosa sia, ma lo vedo al suo viso.
Angličan, jakmile mě spatřil, projevil obdiv nad výjimečností mého ducha.
Francouz o mně z ničeho nic tvrdil: Je voudrais savoir ce qu'il pense de nous autres: nous devons paraî bien petits à ses yeux. C'est qu'il est un être supérieur.
Potomek jen projíždějící anglické rodiny, která se ubytovala nedaleko v hostinském pokoji, rozčilen zvolal: No, I'll sit here, I like to see his intellectual face!

Let ptáka, na pozadí pískovcová zeď, dynamicky rozráří křídly vzduch, aby se posadil na hřeben střechy. Musím stručný a přesvědčivý. Zaútočit na … roztočit všechny smysly, city, všemi prostředky. Zajít si do kina … jen tak zabít … prázdnotu, vyplnit samotu opakovaním. Opakování je obzvláštnění tvaru a ztratím li nit, nezbyde nic. Do jaké míry jsem určen prostředím? Proč zrovna tady teď sedím ve skládací židli a dívám se??? Možná se ztratilo i co tam nebylo, dynamika letu, údery opeřených křídel … je nutno využívat všech forem k dosažení našich cílů. Nápisy na zdech úplně banální – Tübingen, Tottenham … – jako na zem upadlý kopeček zmrzliny, co se rozpouští v prvních dešťových kapkách. Lyrická zkratka … ženu uspokojí pouze revoluce … a zjevil se jí Anděl Páně a nabídl jí dvě koruny. Trnovou a zlatou.

Úvodní koláž Bohdana Holomíčka na první pohled zaujme. Podobné barvy nejsou často k vidění a původní prvky podobenek jsou natolik nezřetelné, že výsledný vzor je dílem nepravidelný zrnitý povrch. Jsou to ještě tváře?

Celé je to rozmazané. Neurčité.
Nenese to stopu naléhavosti!
 …
… jdou po sobě řádky psané tužkou na papíru …
 …
Trhané archetypy z okrajů novin.
Z okrajů malých i velkých dějů.
Z okrajů …

Koukal jsem se, než půjdu spát do mailu a na facebook. Knihkupec Ženíšek mi na nástěnku pověsil nekolik momentek s podtitulem pravda o MDŽ. Vzpomněl jsem si, že před několika lety, snad 2008, jsem byl na Masarykově nádraží ve zdejším nepůvabném bufetu na oběd a zrovna tehdy členové ČSSD rozdávali v rámci nějaké agitace květiny a koláče. Fascinovali mě okolojdoucí pražané, co si brali socanské koláče, aby je vyhodily do koše. Co naplat, Magor to vystihl přesně: „ Osmdesát procent tohoto národa je blbý jak hovno.“

Další cesta vlakem, vlakem z Vídně. Prám se mírně obtloustléhé blonďáka neměcky: „Máte tady volné místo?“ Nevím jetli mi rozuměl, ale každopádně se uvonilo sedalo vedle jeho bloňďaté spolucestující. Myslím, že jí říkal lásko – bloňďatá, pihatá, kudrnatá. Pili víno, zakusovali uzené a sýr z Lídla. Tak tolik velmi pozorného vnímání toho, co se děje v naší zemi, v Evropě a snad i v celé západní civilizaci.

On ji naléval, už nechtěla, ale pila dál. Venku za oknem byla obleva. Ledové kry zakryly meandry Svitavy, jinak šeď, bezlisté větve a mezi nimy prosvítala tmavá zeleň jehličí – konec masopusta.