Blogy

nevím, psal jsem o tom už někdy? když v říjnu 2001 umírala má sestra, vůbec jsem o tom nevěděl, nevěděl jsem ani, že jí je zle, vůbec jsem nevěděl, že je v nemocnici, zemřela prý ve spánku, v noci, v jedné z nemocnic města O., zrovna tu noc jsem vyprávěl zlínským přátelům, sochařům, malířům v půdním prostoru jednoho dobře známého domu o posledních dvou telefonních hovorech, které jsem se sestrou vedl, ten první byl časně letní, volala asi ve tři v noci, jestli nevím, „jak se jmenuje ta tráva v zubrovce“, řekl jsem jí, že se zeptám přátel-botaniků, že to určitě zjistím, zaspal jsem to, pak po čase, tuším, že to bylo v srpnu, mi telefonuje zase, bylo tentokrát kolem půlnoci: „tak už vím, jak se ta tráva v zubrovce jmenuje!“ – „promiň, já jsem na to dočista zapomněl, nějak jsem to tehdy zaspal“ – „ne, ne, já už to vím!

Zmoudření dona Quijota se nekonalo. Chmátni si, a hned pochopíš. Včera jsem byl po třiceti letech v divadle. Říkáš, kolikrát se taková věc v životě stane? Když se setmělo, psi mi lízali rány, které nebyly vůbec hluboké. – Vždycky jsem si myslel, že Prostřední Vydří je loutková hra, na návsi dechovka, uzené makrely a mořští koníčci. Náčelník Sokola selbstverständlich. Na udici chytil preparovanou rybu. Nebyl to ani kapr, ani muréna. Na hrobech rostla hlíva ústřičná. – Poslední dobou, když vyjdu do mrazu, jako by mi vynechávalo srdce. Pán Bůh ví, jak je ti. – V Tasově jsem byl kolem Velikonoc. Ze hřbitova bylo oraniště pokryté žlutým jílem, který vypadal jako vnitřnosti housenek. Šlapali jsme v stehenních kostech. Opodál náhrobku ležela měděná lucerna s nápisem NEBRAT! Někde ani smrt nebere. Mlha byla až mléčná.

Zemřel Magor a paní Ševčíková odmítla zaměstnat cikaňu v prádeně. Tolik dva titulky z českých novin, které mi stály za to, abych je rozklikl a přečetl si je.

Vynikající je hlavně článek Pavla Kosatíka v Hospodářských novinách. Osobních vzpomínek mnoho nemám. Od Magora mě dělí řada let i odlišnost názorů, přesto jsem s Magorem seděl u stolu asi třikrát. Řeči se vedly veskrze hospodské a Magor většinou mlčel.

chtěl jsem psát úplně o něčem jiném, o vztahu člověka k půdě, o vztahu člověka k zemi, o rozkrádání toho všeho, o nicotnosti našeho vztahu vůči všemu, o nízkosti pohnutek, o ubohých, ohlodaných kostičkách jakési snad „moci“ v lidském světě, a najednou se doslýchám z několika stran od přátel, že „Magor umřel“, zachvátil mě smutek, velký smutek, jako kdyby mi někdo uťal ruku, vyrval kus masa z těla, vím, smiřovat se je potřeba, se vším, jsme tady jen na návštěvě, každý den je darovaný, každá vteřina, odpočinutí věčné dej věrným zemřelým, ó Pane, a Světlo Věčné ať jim svítí †
Zlín – Cigánov, v předvečer svátku sv. Martina, A. D. 2011, 13:51

mám rád jasné slovo Ludvíka Vaculíka, vždycky jsem ho měl rád, už od dob Literárních novin („Ostatně soudím…“), které jsem své matce kupovával v malém novinovém stánku kdysi v M. H., na Náměstí Karla Marxe, A. D. 65, 66…, už od dob Sekyry jsem si tohoto poctivého válečníka velmi vážil, ač vycházel z jiných světů, jinými věci se trápil, „normalizaci“ jinak prožíval, ale dnes se s ním cítím tak spřízněn snad jako nikdy předtím, je to slovo jiné, ale pevné, výstižné, je to pro mne vůbec jeden z posledních zastánců selského rozumu, a řekl bych obecně – vůbec zdravého rozumu – ve vševládnoucích a všezahrnujících vodách pomatenosti a morálního kriplovství, – vedl jsem před několika dny drobnou názorovou výměnu s česko-americkým performerem a pedagogem Milanem Kohoutem, jehož odvážné akce vzbuzují respekt, ale jehož slova, týkající se „náboženství“, mne uvádějí do rozpaků, svou nemetaforickou striktností, a vlastně omezeností, reagoval jsem na komentář M. K.

„za mimořádně idiotský považuju především automobilový průmysl, o jaké to ‚potřebě‘ energie mi tu mluvíte?“ – tato slova jsem si zapsal v Brně na svátek sv. Františka z Assisi v úterý 4. října někde na ulici, od té doby se mi – pooperačně – úžasně změnil zrak, opravdu znovu vidím, když moje poslední dny byly přikryty mlhou více, než jsem si byl schopen připustit, a víc než jsem vlastně vůbec vnímal, teď stojím na křižovatce před Baťovou nemocnicí, střetávají se tam čtyři různé cesty, jedno auto za druhým, počítám osádky, z dvaceti až pětadvaceti aut sedí v každém z nich jen šofér, často velké limuzíny, sem tam i nějaký terénní vůz, s jediným člověkem, až ve třetí desítce se objevuje spolujezdec, pak zase jen jeden a jeden člověk, víc než sto aut, ani v jednom (kromě snad dvou tří případů nějakých montérů či dělníků v náklaďácích) ne víc než dva lidé, je mi z toho nanic, z té tuposti, z té zbytečnosti, z té naprosté bezohlednosti ke krajině, k přírodě, k životu, chcete mi tvrdit, že člověk takto trčící ve svém vozítku je schopen vnímat, kde vlastně žije? že dokáže nějak „chránit“ přírodu? životní prostředí?

slyšel jsem několikrát poslední dobou od lidí slovo „bezďák“, což mělo značit „bezdomovec“, dotklo se mě to, to slovo mě uráží, nikdo nemá právo takto familiarizovat a snižovat falešnou důvěrností jméno – označení – pro tyto spolubratry, je snižováním i posledních zákoutí jejich důstojnosti, každý bezdomovec má právo, aby byl jmenován slovem „bezdomovec“ či slovy „homeless man“, neřku-li „homeless woman“, nechte si své důvěrnosti ke kafíčku a televizním seriálům, nešpiňte poslední zbytky úctyhodnosti těchto, tak mně blízkých, a mnohdy o celá nebesa zajímavějších a spravedlivějších mých bližních, než jste vy, spořádaní a na zimu zateplení občané –
Zlín – Cigánov, 6. 11. 2011, 14:29

(psáno k soubornému vydání díla Františka Listopada, vydávanému nakladatelstvím Dauphin, ve Starém Městě pod Landštejnem, v listopadu 2011, k devadesátým narozeninám básníkovým)

Faktury – fraktury
(„Nelze hovořit než obyčejně“)

Je už po Dušičkách a já jsem stále ještě nesplnil svůj slib, daný nakladateli, že napíšu několik slov k vydání souborných spisů básníka přece mně tak nesmírně blízkého, básníka vzácného, básníka, jehož jsem před chvílí při chůzi pro sebe charakterizoval pro můj svět vysokou laťkou vážnosti a potřebnosti jako básníka nehledané samozřejmosti. To je pro mě ta nejvyšší laťka.
Ale jak jsem se k Františku Listopadovi vlastně dostal? Jaká byla moje cesta k jeho dílu?

Členové České strany národně sociální v pátek natřeli na růžovo kříž k památce německých válečných obětí na louce Budínka u Dobronína. Vše už bylo řečeno, je doznání nemohoucích filosofů, kteří nemají, co by světu sdělili. Na místo dorazila policie, aby věc prověřila. Nezbývá než tleskat, nápad sice není původní, ale takzvaná původnost je jen iluse. Hle … myšlenka se zrodila a nepůvodnost není ani neštěstí, ani hanba. Prosím potlesk … vynikající akce. Jasně září kometa na politickém nebi, i když osudem komety je vyhoření.

Havran nevyrábí. Každé jeho dílo je příběhem. Jeho, jedinečným příběhem. A tedy zápasem. Havran není výrobcem svých vlastních recyklací, je tvůrcem svého vlastního života, svého díla. Nepřetvařuje se, nemaskuje. Přiznává barvu jako pravý karbaník. Nefixluje. Nad cinklými kartami se jen usměje do vousů. Prostě je. To je největší dar pro tvůrce, zůstat pokorným, hledajícím, obyčejným člověkem, nedroucím se za pochybnou originalitou, nesnažícím se o trapné efemérní úspěchy. A to je největší úspěch. Být. A to je Havran.

Věnováno v úctě paní Zdeňce Liškové a jejímu vzácnému podniku

j. e. f., 25. 10., Staré Brno, Galerie Pod Petrovem, 18:30, při svijanském pivu, obdařen rovněž sklenicí nádherného granátového vína Zweigeltrebe – kombinací to milované Frankovky a jiskrného St. Laurent, tedy Svatovavřineckého