Josef ŽÁČEK

* 26. 5. 1951
1977-83 studium Akademie výtvarných umění v Praze

samostatné výstavy:
2003 Místogalerie, Skleněná louka, Brno
2003 Galerie kritiků, Palác Adria, Praha
2003 Galerie Aspekt, Brno
2002 Galerie Bílý jednorožec, Klatovy
2002 Galerie Behémót, Praha
2001 Galerie Behémót, Praha
1999 Galerie Bayer and Bayer, Praha
1998 Galerie Target, Washington
1997 Artforum, Karlovy Vary
1997 Galerie Behémót, Praha
1995 Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice
1995 Galerie Ve dvoře, Veselí na Moravě
1994 Artforum, Karlovy Vary
1994 Galerie Behémót, Praha
1993 Galerie Aspekt, Brno
1992 Nová síň, Praha
1992 Galerie 2G Gegenwart, Berlín
1992 Galerie Behémót, Praha
1992 Nachtfolge - Christi - Kirche, Beuel Sud, Bonn
1991 Výstavní síň Forum, Praha
1989 Atelier, Praha
1989 Galerie mladých, Praha
1985 Výstavní síň kniha, Praha

skupinové výstavy:
2000 Trans globe, Mánes, Praha
1999 Prozařování, Galerie výtvarného umění, Roudnice nad Labem
1997 Ouplná lůna, České muzeum výtvarných umění, Praha
1996 Fineart '96, Valdštejnská jízdárna, Praha
1995 České výtvarné umění, 20. století, České muzeum výtvarných umění, Praha
1993 Záznam nejrozmanitějších faktorů…, Národní galerie, Praha
1993 Příběhy bez konce, Národní galerie, Praha
1993 Šedá cihla, Klatovy, zámek Klenová
1992 Světlo a duch, Pavilon umění, Expo 92, Sevilla
1992 České moderní umění, České muzeum výtvarných umění, Praha
1992 Reklama na nekonečno, Národní galerie, Praha
1992 Inovace, Středoevropská galerie, Praha
1991 Proti zdi, Mladá fronta Praha
1991 Hořící keř, Emauzy, Praha
1990 Dialog Praha - Los Angeles, Otis Parrsons Gallery
1990 Aroyo Arts Colective, Los Angeles
1990 Mladá evropská malba, Rotterdam
1990 Mladí umělci z Praha, Mother of Water Gallery, Lisabon
1989 K rok 89, Dům barikádníků, Praha
1989 Dialog Praha - Los Angeles, Lidový dům, Praha
1989 Mladá malba a plastika, Holešovická tržnice, Praha
1989 Československo: Mladí umělci, Wrocław
1989 Solidarita se studenty, Galerie hlavní města Prahy
1988 Malba generace 80. let, Moskva '88
1988 Výstava patnácti, Galerie hlavního města Prahy

1993 Stipendijní pobyt, projekt artest, San't Abbondio - Ticino

Zastoupení ve sbírkách:
Národní galerie, Praha
České muzeum výtvarného umění, Praha
Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem
Soukromé sbírky v České republice a v zahraničí
 


 

Žáčkovi noční psi


Chtěl-li bych najít skrze cykly obrazů Josefa Žáčka cosi, co je ne snad sjednocuje, nýbrž pojí - napadá mne nejvýznamnější křesťanská ctnost: pokora.
Pokora vůči ptákům, tolik krásnějším, elegantnějším i věrnějším, než jsme my. Pokora vůči ptákům, kteří jsou posly andělů. Nikoli náhodou anděly kreslíme s křídly.
Pokora vůči evangelistům, již nám přinesli radostnou zvěst. Nicméně, v pojetí Pepy Žáčka je i tato radost obklopena odérem temné vážnosti. Žáček nežije v radostném světě, ostatně nežije v něm nikdo z nás. Svět, v němž žijeme, je chmurný, chmurný až běda. To nás však nemůže zlomit. Doufám pevně, že nikdy nezapomenu ukázat na nejdůležitější sérii Žáčkových obrazů: imaginární portréty lidí, jež svět nazývá teroristy. Bader-Meinhofové a jejich ušlechtilých přátel. Ne zrůdných sebevrahů, kteří sebou berou na smrt kohokoli. Nýbrž lidí, kteří promyšleně zabíjeli pouze ty, jež je nutno zabít. Portréty lidí, mezi něž jsem se ve své zbabělosti nezařadil.
Barva Žáčkových maleb osciluje mezi temnou modří a modří černou. Je to barva tůně, do níž se pozvolna noříme. Jedna z barev Apokalypsy. Ani plavá, ani vraná. V Apokalypse, v níž dávno již žijeme, jsou i jiné barvy spektra.
Ne jen zelená, i pruská modř je barvou naděje. Ne psi jsou zlí. My jsme zlí. Před tváří nočních měst pokorně měli bychom prosit za odpuštění.

Ivan M. Jirous, červen 2002



Ukázka z díla:

Vskříšení, 2004
Svinský vrch, 2003
Obraz z cyklu Vyšehrad, 2003


 

Josef Žáček: Genius loci

Galerie kritiků, Praha, 2. 6. - 27. 6. 2004

Cyklus velkoformátových maleb Josefa Žáčka, nazvaný Genius loci, je volným pokračováním předchozího cyklu Oči velkoměsta, publikovaného v rodné Praze v roce 2002. Tehdy ještě podivné obludy, připomínající tu medvědy, tu koně, tu vlky, tu mrože, se nořily z pozadí temného šerosvitu ve zvětšených detailech, se zářícíma slepýma očima, jako temná předtucha věcí budoucích, jež na nás tísnivě doléhají. Nyní se vynořují z temna na obrysovém pozadí Hradčan, Petřína nebo Vyšehradu, jsou konkrétnější a významově skladebnější. Jako varovné memento zklamaných nadějí, jež naplnily porevoluční město Prahu živými sny a tvořivou energií, a začaly brzo umírat jedna po druhé, se opět objevují mrchožrouti, kteří to pohlcené jasné světlo vyzařují k nám zpět, utkvělým a prázdným pohledem. I Libuše předává květinu svého proroctví kamsi do vzduchoprázdna, duch královského města se vytrácí do celkově šedivé plytkosti. Některé zástupné znaky našich slavných dějin, vzdor všem těm současným trhovcům, bavičům i bezcílnému hemžení lidí, však pro nás zůstávají stálou duchovní připomínkou - kříže johanitů a templářů, či hvězda špitálníků a růže rosenkruciánů. Také iberská růžice, jako symbol pomíjivosti, jež uvozuje děj výstavy, je v závěru vystřídána svobodným letem ptáků a pávy, jako symboly heroického vzkříšení a nesmrtelnosti.
Co nás čeká při novém zmrtvýchvstání? Po materialismu askeze? Po euforii smyslů ještě revoluce ducha či alespoň naděje na příchod nového pořádku? Oligarchické tradici Prahy by jistě taková kultivace prospěla, avšak nesmí přitom zhynout ani tvořivost ani kultura. Měla by být také správně pojímána křehkost svobody. Avšak, pravým rozměrem naděje a víry jako věčných kategorií člověka je nepotlačitelná fantazie a tvořivost ducha. Předchozí výstavy Josefa Žáčka - Vesmír (1997), Apaté (1999) a Sedmý smysl těla (2001), byly toho proklamativním dokladem. Jistá sociální skepse, ulamující hroty přímé sociální kritice, provází obrazy Josefa Žáčka od jeho uměleckých počátků v polovině 80.let, kdy se zabýval religiózní a figurálně znakovou tematikou, i po roce 1989, kdy ji nahradila série strohých „černých obrazů“, s pravidelně se opakujícími, jednoduchými symboly - Pastýři, Ptáci aj. Po půlročním pobytu ve Švýcarsku pak Žáček nalezl v roce 1993 nové téma teroristů, jež pod názvem Hledání ve ztraceném prostoru představil v roce 1994 na výstavě svých obrazů v Praze. V roce 1995 následovala série Až budou lumíci létat, vystavená na Staroměstské radnici, jež se snažila reflektovat novou společenskou situaci se vším tím konzumním šílenstvím a nastupující adorací peněz. Dnešní výstava Genia loci znamená pro malíře, jenž si zakládá na dialogu s divákem prostřednictvím díla, možná nejostřejší sociální výpověď, protože jde i o téma osobní identity. Je však zároveň esotericky pojatá, jako vždycky, když jde umělci o nezničitelnou víru v humánní hodnoty světa a burcování esteticko-etické tvořivosti ducha.

 

Vlasta Čiháková-Noshiro

 


 

Josef Žáček: Genius loci

(2003)

Praha by se měla zapálit
ze dvou stran.
Od Vyšehradu a od Hradčan

Franz Kafka
 

Ach, jenom pár poznámek. Přerušovaný a udržovaný cyklus maleb Josefa Žáčka Genius Loci není adorací malebné Prahy. Je nářkem nad ní. Nářkem téměř monochromním, temným, zděšením citlivého člověka. Nad tím, co se z Prahy stalo. Temné zoufalství, co se z města, které jsme tolik milovali, ještě stane. Libuše předává věštíc květinu komu? Snad vlkodlakům? Podivným šelmám se do útrob souká město, které jsme milovali.
Je irrelevantní, proč se kopec, ozdobený Hradčanami, nazýval kdysi Svinský vrch. Pepa Žáček se domnívá, že jej tak nazvali naši předci, již v něm zahlídli delfíní tvar - a delfín byl tehdy zván mořskou sviní. Leč můžeme mít i zato, že název Svinský vrch nejlépe, aniž bychom chtěli urážet zvířata, vystihuje, co se s naší nešťastnou zemí děje. Protože Praha, navzdory zkurvení, stále je pro nás Caput regni. Splihlé korouhve vlají nad městem, jehož Duch místa vydechuje dech moru. Josef Žáček doufá - tak či onak doufáme všichni - že nás zachrání rosenkruciáni, maltézští či křižovníci s červenou hvězdou. Možná je poselství neexistující naděje spíš skryto v temných siluetách ptáků. A páv je - tvrdí Žáček - jedním z křesťanských symbolů Vzkříšení. Nevím, zda pávy chovají v hradních zahradách.

Ivan M. Jirous

 

Josef Žáček: Hledání ve ztraceném prostoru

(1993)

V tomto světě těla a zdání jistého není už nic. Což není to, co trápí mne a mnohé z vás, kteří jste se přišli podívat na obrazy Josefa Žáčka. Zdánlivě to totiž vypadá, že jisté je : podvod zůstane nepotrestán, čím poctivější budeš, tím víc budou se ti smát.

Začátkem sedmdesátých let jsem žil s Danou Němcovou. Zažívali jsme situaci, jež byla mnohem přehlednější než současná. Dělali jsme v ní, co jsme mohli a na co jsme stačili. Řekl jsem jednou Daně : zatím jsou naše zbraně psací stroje a elektrické kytary. Ale, až nám tyto zbraně nebudou stačit, budeme muset dělat velkoměstskou guerillu.

A Dana odvětila : je ti jasný, že jakmile se pro to rozhodneme, budeme to muset dělat? Vím to, a toho se nejvíc děsím.

Nedošlo k tomu z různých důvodů. Nicméně naši duchovní souputníci na Západě to udělali. Difamace těchto lidí nás hluboce uráží. Mne, Pavla Z., Helenu P., Erika F., Standu V., Josefa Ž., jehož portréty světců světa, v němž jsme nuceni žít, si právě prohlížíte.

Na těch obrazech, ať se díváte z kterýchkoli úhlů, není totiž vidět nic. Nejsou tam vidět portréty žen a mužů, jež nejen tady uctíváme. Nazíráme jen strukturovanou tmu, stejně jako na Žáčkových obrazech Ptáků, Psů, Evangelistů.

Pokud tam vůbec něco můžeme vidět, je tma, v níž žijeme. A imaginární portréty těch, jež rozostřeně nevidíme - což bylo záměrem. Jsou to totiž duše těch, kteří nám ukázali cestu světla.

Barbara Meyer
Christoph Eduard Seidler
Horst Ludwig Meyer
Andrea Martina Klump
Sabina Elke Callsen

Ivan M. Jirous, Brno, 8. října 2003

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce