Josef ŠAFAŘÍK
Moravský filosof a básník
1907 - narozen 11. 2. v Prostějově v rodině řemeslníka a malého podnikatele, vyrůstá v Líšni u Brna; od jinošských let se věnuje umění a filosofii
1931 - získává titul inženýra vodních stavebod 1938 - ve svobodném povolání; celé své dílo tvoří nepoznán v Brně, na Grohově ul. č. 6/IV, za protektorátu v ilegalitě, pak ve vynuceném ústraní
1945 - svatba s Annou Rybákovou (známost od 1925); jeho debut, kniha filosofických esejů Sedm listů Melinovi (1948), vyhrává soutěž nakladatelství Družstevní práce o nejlepší esej; polovina nákladu knihy končí ve stoupě; za komunistické totality je duchovním otcem několika generacím umělců: Václavu Havlovi, Josefu Topolovi, Jiřímu Kuběnovi, později zejména okruhu kolem samizdatových Textů přátel
1991 - udělen titul PhDr. h. c. Masarykovy university v Brně a Masarykův řád III. stupně
1992 - umírá 23. 4., tři dny po vydání své knihy, na níž pracoval mnoho let, Cesty k poslednímu
Vydané publikace:
- Květiny všech barev (verše), 1923-1924
- Na počátku bylo slovo, 1942 (jako rozhlasová hra - Brno 1945)
- Průkaz totožnosti (povídka), asi 1944
- Sedm listů Melinovi (kniha filosof. Esejů), Družstevní práce, Praha, srpen 1948
- Řecký paradox (esej), rukopis, 50. léta
- Noční můra (dramatická rozprava), rukopis, 1963-1964
- O rubatu čili vyznání (esej z roku 1961), Podoby II, Čs. spisovatel, Praha 1969
- Člověk ve věku stroje (esej), Severočeské nakladatelství, Liberec 1969
- Loutky boží nebo čí? (esej), Host do domu č. 7, Brno 1969
- Hrady skutečné či povětrné? (esej), rukopis, 1969 (v Hostu do domu již nevyšlo)
- Mefistův monolog (esej), prosloveno na V. večeru Šlépěje v okně, Brno 1974
- Sedm esejů v revui Proglas, Brno 1990, č. 4, 5/6, 7, 9, 10; 1991, č. 2
- Člověk ve věku stroje (esej), 2. knižní vydání, Atlantis, edice 99, Brno 1991
- Řecký paradox (esej), revue BOX č. 2, tam i biografie, bibliografie ad., Brno 1992
- Cestou k poslednímu (rozsáhlý esej), Atlantis, Brno 1992
- Mefistův monolog (esej),1. samostatné knižní vydání, Votobia, edice Šlépěj v okně, sv. 1, 1992
- Noční můra (Kurs pro utopisty), Vetus Via, Vranov nad Dyjí 1993
Ineditně:
- Texty přátel, Olomouc - Brno 1975
- Pohledy (sborník, redigoval V. Havel), Edice Expedice, Praha 1976
Jen cosi, nikoli cokoliv
S vědomím nedostatečnosti své, jež toliko glosátorem dopřává mi být, troufám si v rozměru glosy napsat cosi o muži, jenž byl a je Kdosi. Tím jménem budiž vyjádřena úcta k nepochybné velkosti, k níž patří i pozůstalé tázání po tajemství, přestoupivší z času do Času.
S panem Šafaříkem mne seznámil v r. 1965 Jiří Kuběna poté, co shledal, že jsem na první návštěvu dostatečně připraven. V osnovách přípravky byla tehdy četba Sedmi listů Melinovi a výběr vlastních textů s nejvyšší měrou „bytostného ručení“ k předpresentaci. Náležitě ztrémován vstoupil jsem do bytu na Grohově, očekávaje setkání s neproniknutelně záhadnou personální jednotou děda Vševěda, křesťansko-existencionalistického gurua, kněze Apollónova, inženýra filosofie a protistátního spiklence. Tímto dodatečně přiznávám povrchnost své četby Sedmi listů.
Útěšná přívětivost a neokázalá prostota hovoru, při kterém tím zvídavějším byl pan Šafařík, odvála záhy chýrné představy a ráz našich setkání se již časem nezměnil. Za zpravodajství ze života byl jsem odměňován inspirací, zpočátku převážně v papouščím pojetí, kdy se mé texty jen hemžily ručitelstvím, identitou, věděním, věřením, diváctvím, účastí atd.
Že z duševního tuláka stal jsem se poutníkem, rád s vděkem přiznávám i ovlivnění panem Šafaříkem.
V „úhrnné vzpomínce“ vidím ho jako muže výsostně tolerantního. Z té povahy pocházel i jeho talent dramatického básníka, dospěvšího k formě „nescénického monologu“. Themata podstatná z rozsahu mezi kolébkou a hrobem „přesáhla“ vposledku k protikladu hrobu a rozptylu (řečeno šafaříkovsky).
Otázku katharse nám inspirující tazatel zanechal proměněnu v Tajemství.
(Miroslav Holman,
In: BOX 6/1996, red. Jiří Kuběna, str. 116)
Ukázky z recenzí na publikovaná díla Josefa Šafaříka
„… Sedm listů Melinovi, dílo, jímž Šafařík jako originální myslitel poprvé vystoupil na veřejnost, je kniha hned v několika ohledech pozoruhodná. Především svým rámcem: filosof píše přírodovědci a na počátku této korespondence stojí sebevražda jejich společného přítele, umělce Roberta. Šafařík vstupuje do sporu mezi vědou a uměním, pojmem a životem, oklešťováním člověkova světa a svobodou tvorby. Anebo jinak: zamýšlí se nad krizí moderní doby, jejímž příznakem je pravě útěk k vůli ovládat a předvídat, útěk před plným vědomím toho, že údělem člověka není jistota, nýbrž chůze po laně napjatém nad propastí smrti…“
(Miroslav Petříček: Svět postavený z odchylek,
Lidové noviny, Praha, 14. 5. 1994)
„… Od výchozí situace Sedmi listů Melinovi si uvědomujeme, že jde o text umělecké povahy. Vypráví se tu tragický příběh člověka, který zlomen pocitem prázdnoty vztáhl na sebe ruku. Brzy jsme od epiky vedeni k úvahám o myšlenkových základech současného světa.. Dnešní čtenář si povšimne pozornosti, jíž Šafařík už ve 40. letech věnoval Jungovu dílu. Mýlí se ale ten, kdo se domnívá, že je Šafařík polemizoval s vědeckým racionalismem jako spiritualista. V této knize jako v celém následujícím Šafaříkově díle a koneckonců i životě šlo o něco jiného než o spor mezi materialistickým a idealistickým výkladem reality. A vůbec už tu nejde o obhajobu duchovnosti v obvyklém smyslu toho slova. je snadné upadnout do nadšení nad faktem, že již ve 40. letech český myslitel odmítl sklonit hlavu před dogmatem tzv. vědecké objektivity. Značná část Sedmi listů Melinovi je věnována vedení důkazu, že člověk je schopen ne-li už porozumění, tedy aspoň praktického uchopení vlastní existence jen na základě osobní účasti, nikoli pomoci matematicky orientované přírodovědy…“
(Pavel Švanda: Sedm listů Melinovi, Lidová demokracie,
Praha, 2. 2. 1994)
„… Mefistův monolog (…) lze chápat jako dialog (s Faustem) ve smyslu „dialogičnosti potenciálně obsažené v monologu“, na kterou kdysi poukázal J. Mukařovský. Ostatně dialogičnost je zde latentní, ale mnohdy neskrývaná, polemicky otevřená. Mefisto se prezentuje jako podněcovatel života, opravující dílo Stvořitele:
„Jaký je to nápad začít stvoření Rájem! Vynést a posadit Člověka na špici hory, kde má-li se hnout a nezkamenět v pomník, může jen padat! Stvořit život v neporušeném, neměnném stavu, který, nemá-li zešílet z věčného nazírání na dokonalost, musí se vzepřít a ze svého zpitomujícího věčného ano, ano! se osvobodit vášnivým ne, ne! Ráj jako v zakletí uspaný zámek Šípkové Růženky! Bylo třeba prince, aby svým polibkem probudil celé to sádrově ztuhlé panoptikum k životu. Za to mě nazvali Ďáblem.“
Takto probuzený život je ovšem životem k smrti, a ani faustiáda nekončí happy endem „goethovské Himmelfahrt“, nýbrž prací katovou. Každý z nás je odsouzenec, a kat se stal uhrančivým středem našeho života, neboť s ním, ne se slepě zabíjející přírodou, se dohadujeme o odkladu exekuce…“
(Miroslav Petříček: Esej v čisté formě, Tvar,
Praha, 17. 6. 1993)
„V šedesátých letech, kdy jsme byli naivně nadšeni vlastní troufalostí posunovat svět k rozumu, svobodě a pravdě, píše v Brně „nekatedrový filozof a básník“ Josef Šafařík svou rozpravu o základních problémech existence člověka s názvem Noční můra…
Jeho pohled je vzdálen jakýmkoli snahám politickým, je nadčasový a prozíravý. Doba pro něj uzrála až dnes, kdy rukopis vychází prvně, a to v moravském nakladatelství VETUS VIA jako třetí svazek edice Šlépěj v okně.
Šafaříkova úvaha zde dostala formu jakéhosi absurdního dramatu o třech jednajících postavách: Vězeň, ve své kobce probuzen v noci tichem, je předveden k Řediteli, s nímž vede hovor o uspořádání světa. Lze si jen velmi obtížně představit scénu, na níž by bylo toto náročné filozofické drama realizováno. Divadelní forma tohoto nejednoduchého textu slouží pouze k aktualizaci odvěkého sváru mezi idealistickým (Vězeň) a rozumovým (Ředitel), jež obé bylo vtěleno do oné části přírody, která se nazývá člověk.“
(Jana Červenková: O potřebě zduchovnění světa,
Lidová demokracie, Praha, 19. 1. 1994)
„…Cesta k poslednímu, vznikající velmi pravděpodobně jako dosti volný záznam úvah nad četbou různých filozofických a kulturně kritických děl, je opravdu kritickou cestou, na níž její autor vytýká i těm nejradikálnějším kritikům současnosti, že zdaleka nejdou do nutné krajnosti…
…Jedním z východisek Šafaříkovy kritiky současného stavu věcí je konstatování dichotomie kultury a civilizace. Toto konstatování je podepřeno tezí o vůli k moci. Obojí představuje jistě známá témata evropské filozofie a kulturní kritiky, Šafařík však zajímavě spojuje tezi o vůli k moci s křesťanským náboženstvím. Jiné než křesťanské kultury a civilizace podle Šafaříka nechápou, že věda a technika nejen že nejsou neutrálním nástrojem, kterého lze bez obav používat, nýbrž jsou naopak podstatou křesťanské civilizace, pro kterou je typická vůle k moci, k expanzi, k hegemonii. Věda a technika, vyrostla v lůně křesťanské civilizace, jsou spolu s ní bytostně spojeny vůlí po moci.
Je to zajímavé spojení, z něhož vyvozuje náš autor určité důsledky. první je zřejmý: nadvláda vědy a techniky, tolik patrná v naší éře, ohrožuje celý náš vesmír. Tyčí se před námi jako přízrak apokalypsy. Už krátce po druhé světové válce reagoval na podobné apokalyptické vize francouzský křesťanský myslitel Emmanuel Mounier, zakladatel revue Esprit.V polemice zamířené tehdy zejména proti G. Bernanosovi vtipně poznamenal, že pro křesťany koncem prvého milénia křesťanské éry byla vize apokalypsy radostnou, protože jim sliboval konec světa a vykoupení. Dnešní apokalyptické vize, vyvolané obavami o zneužití vědy a techniky, naopak dnešního člověka plní hrůzou, která nemá nic společného s křesťanskou vidinou naplnění božího záměru. Šafaříka ovšem na rozdíl od Mouniera plní úžasem lhostejnost lidí této naší vědeckotechnické éry, které údajně nic neznepokojuje. Ponechme stranou, zda tomu tak skutečně je, a hledejme spolu se Šafaříkem vysvětlení této skutečné nebo zdánlivé lhostejnosti. Šafařík shledává zdroj této lhostejnosti v radikálním odcizení individua ve vztahu k bytí. To je jistě opět jedno ze známých témat myšlení 20. století, téma natolik známé, že bychom mu nemuseli věnovat zvláštní pozornost, kdyby je Šafařík nespojoval s tezí, že individuum tohoto vědeckotechnického světa, okouzlené přeludem moci, který vyvolává věda a technika, jen reprodukuje ono odcizení, jehož obětí bylo již křesťanské individuum trpně snášející odcizení náboženství a víry. Přelud moci vyvolávaný vědou a technikou je stejný jako přelud vyvolaný křesťanským náboženstvím…“
(Petr Horák: Cestou k poslednímu, Tvar,
Praha, 15. 10. 1992)
„V době „kdy i křesťanský kněz považuje za smysluplnější vrhat pumy, než nedělat nic“, „kdy všechna spasitelnost zredukovala se na horror a teror živého torpéda“, rozvažuje brněnský filozof o lidském údělu v technickém věku. dějiny nastavují zrcadlo smrti přítomnosti, říká. Konfrontujte názory velkých myslitelů, aby osvětlil takové pojmy, jako je oběť pravá a nepravá, historie charakterizovaná neustále rostoucí mocí, povaha lidské povinnosti, genius řecký a genius židovský, osudovost a pojetí smrti, smysl Vzkříšení a křesťanský objev člověka. Té velké rozpravy se účastní filozofové antičtí Kant i Nietzsche, Heidegger, Fromm, Patočka a mnozí jiní, všudypřítomné je myšlení křesťanské. Šafaříkovo promlouvání o věcech z hlediska duchovního je naší vyprahlé zemi životadárnou vláhou. V každodenním troškaření se nám totiž vytrácí ze skutků lidskost a zaťatá snaha vybojovat si mezi ostatními co nejlepší existenci hrozí, že celí uštvalí zemřeme dříve, než se nám podaří dát vlastnímu bytí smysl.