Jan ČEP
Rodokmen rodiny Čepů lze datovat už od 17. století, kdy se z Haňovic stěhují do Myslechovic u Litovle, zpočátku do č. 14. Jan Čep, narozený 14. května 1805 v Myslechovicích č. 14, umírá 17. července 1870 již v čísle 2. Otec Jana Čepa, pozdějšího spisovatele, se narodil 4. června 1874 v Nasobůrkách a umírá v Myslechovicích 22. ledna 1930. Matka Žofie, rozená Vyplakalová (nar. 8. května 1879 v Kluzově), zemřela v Myslechovicích 22. dubna 1963. Těmto rodičům se narodilo celkem deset dětí, z nichž několik se vyššího věku nedožívá. Zůstává pouze bratr Václav (nar. 10. října 1908), sestra Anna (nar. 8. prosince 1903), sestra Anděla (nar. 28. května 1912), Žofie (nar. 16. května 1914) a nejmladší Ludmila (nar. 19. dubna 1919). Čepův rod je chalupnický, po jazykové stránce z oblasti hanácké. Otec si přivydělává stolařinou.
Spisovatel Jan Čep se narodil 31. prosince 1902 v Myslechovicích u Litovle v č. 2 a následujícího dne je pokřtěn v Cholině u Litovle v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Obecnou školu vychodil v Cholině, sousední obci, kde také ministruje. Po vychození obecné školy navštěvuje zemské reálné gymnázium v Litovli a maturuje roku 1922 u třídního profesora Vladimíra Vyhnánka.
Po maturitě odchází do Prahy; na filozofické fakultě Karlovy univerzity si zapisuje přednášky týkající se francouzského a anglického jazyka a literatury a lingvistiky vůbec. (Z profesorů jmenujme Viléma Mathesia a F. X. Šaldu za ostatní.)
Krátce po maturitě - v letech 1923-1924 - ho profesor E. Stoklas z litovelského gymnázia doporučuje Vojtěchu Martínkovi pro Moravskoslezský deník. Jan Čep sem píše pod pseudonymem Jan Milovický. Vzpomínku na dobu svých gymnaziálních studií s názvem „Rozjímání málo slavnostní“, jež byla uveřejněna v nezávislém týdeníku Litovelský kraj (r. III, č. 35, 27. srpna 1926) přednesl v Litovli osobně. (Další vzpomínka, „Moje Sedmimostí“, z roku 1966, psaná pro památník k 65. výročí reálného gymnázia a redakcí vyžádaná, ve sborníku otištěna nebyla, časopisecky ji publikoval brněnský Index.)
V Praze se seznamuje se Zdeňkou Braunerovou, s kroužkem kolem F. X. Šaldy a hlavně s Albertem Vyskočilem, na jehož výzvu píše Josefu Florianovi do Staré Říše. V prvním dopise, datovaném v Praze 28. května 1926, sděluje, že by rád překládal G. Bernanose. To je počátek vzájemné korespondence s Josefem Florianem, trvající přes patnáct let. (Josef Florian má na něho rozhodující vliv, působí na vytváření profilu mladého vysokoškoláka jako ostatně na tolik mladých osobností té doby.) V dubnu 1926 vychází Muškův překlad hry G. B. Shawa Pekelník a v květnu téhož roku Shawův Pygmalion, upravený a doplněný Janem Čepem. Rok nato vydává Florianovo Dobré dílo Čepův první samostatný knižní překlad - Smutné trubače od Sherwooda Andersona.
Jan Čep vysokoškolská studia nedokončil a ve chvílích bezradnosti nabízí mu Josef Florian, jehož cit pro mladé talenty byl příslovečný, pobyt ve Staré Říši. Čep tam bydlí od září 1926 do května 1927. Tam začíná mimo jiné překládat Kašpara z hor od Henriho Pourrata (podle dedikace v knize se s ním osobně seznamuje až 5. září 1932), tam vzniká Čepova povídka „Zbloudilý“ z později vydané knihy Zeměžluč.
Prázdninová cesta do Anglie r. 1923 nalézá odraz v reportáži v Moravskoslezském deníku následujícího roku.
Spisovatel se živí překlady, vlastní prozaické tvorbou, vydávanou knižně i časopisecky, účastí v redakčních i editorských radách (je redaktorem nakladatelství Melantrich, vykonává redakční práce v časopise Hovory o knihách, v poválečném Vyšehradě, publikuje v Tvaru, Listech pro umění a kritiku, v Akordu, Hostu apod.).
Za svého prvního pobytu ve Francii se roku 1928 setkává s Georgesem Bernanosem, který ho přitahuje (Bernanosovu knihu Pod sluncem satanovým sice v té době přeložil už Bohuslav Reynek, avšak část překladu Jan Čep přehlédl, což podotýká sám v autobiograii Sestra úzkost.) Cest do Francie je několik: jmenujme tu z konce roku 1935, kdy pobývá u Bernanose a Pourrata. S profesorem Josefem Vašicou podniká v létě 1936 cestu do Jugoslávie (Makarska, Dubrovník, Split aj.). S tímto vynikajícím znalcem staré české literatury, objevitelem českého literárního baroka, navazuje přátelství jako s celou novou vlnou básníků, spisovatelů, kritků a literárních vědců orientovanou neideologicky a soustředěnou kolem časopisů Tvar, Akord a Listy pro umění a kritiku. Jmenujme např. Jana Zahradníčka - toho přivádí do Slap u Prahy k Emanuelu Fryntovi, Bohuslava Reynka, Františka Halase, Egona Hostovského, Miloše Dvořáka, Rudolfa Černého, Bedřicha Fučíka a další. Jan Čep jednu dobu ve Slapech také bydlí, pak střídá místa pobytu tak, že je tím proslulý: nikde není k zastižení. To už jsou jeho díla odměňována cenami a k největším československým spisovatelům ho přiřazuje i F. X. Šalda. V roce 1937 odnáší na hostivařském hřbitově spolu s Františkem Halasem a Jaroslavem Seifertem rakev svého, a nejenom svého, největšího kritika Šaldy.
Za okupace českých zemí odjíždí do Myslechovic, po roce 1945 ho vidíme opět v Praze, kde se účastní práce v revui Vyšehrad i v nakladatelství kolem podniků ČAT. Stará přátelství trvají, patří sem zvláště Egon Hostovský (120 dopisů Hostovský v exilu bohužel zničil), František Halas, s nímž publikoval v Tvaru a v Listech pro umění a kritiku a s nímž si za války dopisoval, přistupuje i nová, mladá vlna začínajících autorů. Tomu je obzvláště rád: „… domnívali jsme se, že máme odkrytá záda“. Prudká poválečná kampaň proti spisovatelům smýšlejícím katolicky byla předzvěstí něčeho horšího.
15. srpna 1948 odjíždí - po převzetí moci akčními výbory - z Františkových Lázní do uprchlického tábora ve Dieburgu. Je třeba se vrátit k předcházející epizodě: studijní pobyt v Anglii mu Akční výbor Syndikátu čs. Spisovatelů zamítl s vysloveným zdůvodněním, že by se již nevrátil, a sdělil mu, že místo něho s Jiřím Kolářem, Arnoštem Vaněčkem a Jindřichem Chalupeckým pojede brněnský básník Ivan Blatný. Ale ten v Anglii zůstal, jak jsme se již zmínili v hesle Ivan Blatný.
Čep si při své dobrodružné cestě kromě dvou kartáčů veze Deník venkovského faráře s Bernanosovou dedikací a Chateaubriandovy Paměti. Téhož roku se ocitá ve Francii. Na svatbě prof. Vl. Pešky v létě 1953, který se oženil s Francouzkou, se seznamuje se svou pozdější manželkou, dcerou literárního kritika a esejisty Charlese Du Bose, u nás překládaného staroříšským okruhem a naposledy Janem Zahradníčkem v poválečném Akordu. S Du Bosem se během svých dřívějších cest do Francie nikdy nesetkal. Charles Du Bos zemřel 5. srpna 1939 jako sedmapadesátiletý. Jeho dcera Primerose, křtěná Marie, se narodila v listopadu roku 1919.
Svatba manželů Čepových se konala v Paříži 17. února 1954. Oba bydlí na rue Chanoinesse v bytě, který po abbém Brémondovi (známém u nás z překladů Reynkových a z knihy Čistá poezie) převzal otec manželčin. (Na tomto domě má abbé Brémond pamětní desku.) Z manželství pocházejí dvojčata Jan a Klára (Jean a Claire), narození 31. ledna 1955. Klára umí dokonale česky ochraňuje odkaz svého děda, jehož linii sleduje, i odkaz svého otce. Papež Jan XXIII. Uděluje za celoživotní dílo Janu Čepovi u příležitosti jeho šedesátin papežský řád svatého Silvestra. Jan Čep se v exilu podílí na práci při vydávání různých časopisů, na vysílání vatikánského rozhlasu apod. Exil dává Janu Čepovi podnět k rozsáhlé činnosti esejistického, filozofického a náboženského rázu.
Podle českého úmrtního oznámení zemřel 25. ledna 1974 v Paříži po dlouhé nemoci ve věku 71 let na mozkovou mrtvici. Po obřadech v katedrále Notre Dame, na niž měl výhled z okna, byl pochován v rodinné hrobce Du Bosů na hřbitově v Celle-St. Cloud u Paříže. Úmrtní oznámení má motto ze sv. Jana, 11, 25: „Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít…“
Pro biografii samu je dosti rozhodující kniha autorových vzpomínek Sestra úzkost (Řím 1975-1976). V rukopise je připravena zevrubná bibliografie (kromě díla publikovaného v zahraničí) i soupis dostupné literatury o autorovi.
Spisovatel dostává slovo ve vlasti až v roce 1968, a to jak časopisecky (Literární listy, Katolické noviny, Obroda, Host do domu, Plamen aj.), tak reedicemi některých knih: výbor povídek Sestra úzkost (Blok, Brno 1969), první svazek chystaných sebraných spisů Zeměžluč - Letnice - Děravý plášť (Čs. Spisovatel, Praha 1970). k vydání dalších připravovaných svazků souborného díla, ani k výboru z esejů již nedošlo. V roce 1976 byl uspořádán osobitý sborník vzpomínek přátel Jana Čepa, do něhož vedle sourozenců spisovatelových přispěly osobnosti z domova i z ciziny, např.: Klement Bochořák, Rudolf Černý, Bedřich Fučík, František Křelina, František Lazecký, Oldřich Svozil aj. Korespondence s Josefem Florianem, Františkem Halasem, Jan Zahradníčkem a s několika dalšími spisovateli je většinou zpracována.
V eseji „Básník a jeho inspirační zdroje“ s podtitulem „Kus konfese“ praví Jan Čep: „Mám-li mluvit za sebe, zvolil bych si takové motto k svému dílo - uskutečněnému i neuskutečněnému - především slovo sv. Pavla: „Nunc videmus per speculum in aenigmate, nyní vidíme v podobenství a v záhadě, a potom tváří v tvář.“ „To, co kolem sebe vidíme, je jenom hra stínů na plátně času, pravé a úplné děje probíhají jinak a jinde.“ Čep ví, „jak tragickou hádankou je člověk“ milující svou zem „spolutrpitelku“ a pociťující pouto svázanosti živých, mrtvých i budoucích, pouto „duchovního rodu, lásky a viny, vzájemných zásluh a obětí“. Jan Čep si plně uvědomoval „náboženskou a básnickou tradici svého národa, z kterého vzniklo dílo Máchovo, Erbenovo, Němcové, Otokara Březiny a Jakuba Demla“, byl jejím přímým pokračovatelem a rozmnožovatelem. Nelze v této souvislosti pominout ani díla Julia Zeyera, kterého si již v mládí oblíbil. Ze zahraničních autorů, převážně francouzských, se cítil spřízněn s Paulem Claudelem, Georgesem Bernanosem, Henrim Pourratem, Alain-Fournierem a nemůžeme přejít ani norskou básnířku Sigrid Undsetovou.
Čepovo prozaické a esejistické dílo je vklíněno do moravského venkova, do souvislosti rodu, člověka, prostých vesnických stařenek a studentů, země a nebe, do skutečnosti a transcendentna, kde obojí přebývá v kraji - domově viditelném i neviditelném. Tato chvějivá dvojpolárnost nese zřetelné rysy barokní; teprve smrt dává životu smysl. Přítomnost smrti a zániku prostupuje ději jeho díla, osudy lidí, věcí a krajiny. Šaldovi byl Čep básníkem smrti, ale i básníkem země a podivné lásky k ní, jež si uvědomovala pomíjivost pozemských věcí a milovala je právě pro tuto pomíjivost. Ještě jiné rysy připomínají u Čepa barokní zázemí jeho obraznosti a cítění; apokalyptické vidění světa v předtuše hrůz ještě větších, než byly ty dosavadní, a náhlý vstup transcendentní skutečnosti do světa reálného, jenž je tak bleskově ozářen a proměněn. Svět je Čepovi luštěním jeho skrytých významů, lidské osudy promítá „na pozadí věčnosti“. Miloš Dvořák charakterizoval životní pocit Čepův jako „vědomí nevýslovné marnosti a pomíjejícnosti tohoto světa“, do něhož vstupují efemérní herci života. Obojí, motto z Kóheletu „marnost nad marnost“, i svět jako jeviště plné herců v bludném labyrintu světa, v němž své místo má i grotesknost situací, jenom znovu prozrazují zvláštní emanaci baroka do současnosti i s nutným důsledkem: tragika je nejenom zdrojem vší krásy, ale samou podstatou života. A dále je u Čepova díla pozoruhodná existence mrtvých mezi živými a naopak. „Svět živých je u Čepa přímo hlídán, střežen mrtvými, kteří předjímají do veliké míry ve společném závazku vyšší odpovědnosti zákon našeho jednání, který jest nám vytušit. Celý svět Čepův je proniklý touto tuchou, která je předzvěstí jiné epochy,“ konstatuje v eseji o „Polní trávě“ jeho zasvěcený vykladač Miloš Dvořák.
Jan Čep patří k předním tvůrcům současné české prózy a je jmenován zároveň s Jaroslavem Durychem, Karlem Schulzem, Vladislavem Vančurou, Egonem Hostovským, Františkem Křelinou, Josefem Knapem a dalšími jako autor s jemným timbrem slova v podstatě básnického. Tvoří druhou větev podivuhodně barokního fenoménu v ztvárnění, napovězení a nedořeknutí, je-li první větev tohoto pocitu dána robustnějším Durychem, Schulzem a Vančurou. Jeho esejistické dílo, psané v nedobrovolném exilu, je výpovědí a svědectvím tragédie dnešního člověka, který se může dokonce vzdáti své vlasti, neodděliv se od ní nikdy, avšak nikoliv základních daností své duše a schopností slova v úzkostech mezi horou Olivovou a horou Lebčí, v prostoru, který je spisovateli dán za úkol a řeholi.
Rozsah díla Jana Čepa, jeho literární záběr je neobyčejný: povídky, romány, přednášky, eseje, nespočetná řada překladů z francouzštiny, angličtiny, němčiny a španělštiny, práce organizátorského a edičního typu. České země poskytly i tento úhel pohledu na osudy dvou tvůrců české řeči a dvou intimních přátel: na básníka Jana Zahradníčka, bezdůvodně vězněného, a na Jana Čepa v nedobrovolném exilu. První byl nazván duší české rezistence domácí, druhý duší českého exilu.
V exilu publikoval Jan Čep devět knih většinou s filozoficko-náboženskou tématikou, které až na Samomluvy a rozhovory vyšly nákladem Křesťanské akademie v Říme v rozmezí let 1953 až 1976. (Viz: Slovník českých spisovatelů, Toronto 1982.)
(In: Zdeněk Rotrekl: Skrytá tvář české literatury,
Blok, Brno 1991, str. 31-40)
Slovo o Janu Čepovi
Chtěl bych především předznamenat, že zde nebudu mluvit o Janu Čepovi jako o jednom ze svých nejoblíbenějších autorů. Nejsem znalec-analytik díla Jana Čepa. Mohu se jen pokusit vyznat z lásky k Čepovi, z důvěrného vztahu k němu skrze jeho odkaz.
Ve venkovských zahradách rostly po staletí jabloně různých odrůd. Každý kraj získával časem své vlastní odrůdy. O jejich vzniku čteme: nahodilý semenáč, semenáč neznámého původu, anebo lépe - od nepaměti zde pěstovaná odrůda. Děkan Matěj Rössler v Poděbradech koncem 18. století pěstoval kolem tří set odrůd jabloní. Shromáždil tak vlastně jen částečné úsilí stovek, tisíců nám navždy neznámých ovocnářů-šlechtitelů, zlomek dědictví této země.
(Proč zavádím přímo krkolomný exkurs do pomologie? Pokusím se ho obhájit, dovolte mi ještě v něm chvíli pokračovat.) Dnes naopak desítky, stovky těchto odrůd zanikly, ačkoliv byly dříve osvědčenými jablky pro daný kraj, ze kterého vzešly. Nezmrzly, netrpěly téměř žádnými chorobami a škůdci. Jak pestrý to byl stůl a jaká poezie v barvě, chuti a názvu, kterou každý kraj nabízel: Pod Beskydem by vám nabídli Jaderničku valašskou, zde u přítele Jesenickou renetu, v Čechách kromě známého Panenského na Domažlicku Hetlinu, u Chrudimi Hladíkovo přeúrodné, Studničné u Náchoda, Punčové z Polabí, Malinové holovouské, Smiřické vzácné… Tyto i desítky dalších odrůd nevznikaly promyšleným postupem tehdejších ovocnářů. Byly spíše darem země, odměnou za láskyplnou péči, kterou lidé jablůňkám věnovali. Podobně tedy i Jan Čep vyrostl ve svém kraji, tak jako zase ve svém Jakub Deml, Bohuslav Reynek a mnozí další. Hádejme a bádejme nyní stále dokola, zda dílem svým staletým rodokmenem, anebo více díky nahodilému vyklíčení jednoho z tisíců semen, zda díky ušlechtilému roubu na plané podnoži, nebo spíše zavanutím větru na panenský květ vzešli z této země básníci jedinečné krásy a váhy mateřského jazyka?! U Jana Čepa víme, že jeho mimořádně hluboký vztah k rodnému kraji vyrůstá ze starého rodu Čepů, který přežil i neblahou smršť třicetileté války. Rod sedláků a chalupníků, obyčejný, neslavný, stále tříbený prací a utrpením, jakože ovšem Ch. Péguy říká, že je také práce a utrpení, které smysl nemají. Tak tedy čas u tohoto rodu smysl měl, i kdyby Jan nenapsal jediné povídky, protože právě tyto se zemí tělem i duší srostlé rody jsou onou solí země.
Neznají přesnou linii svého rodokmenu, nemají nad krbem galerii předků, neevidují své činy do kronik, nedovolávají se svého erbu. Jejich pečeť - čest i hanba, sláva i hříchy - je obestřena tajemstvím, kterého stopy najdeme vepsány v polích, cestách a stromech krajiny. Pečeť těchto venkovských rodů nepoznáme podle honosných znamení, ale podle jejich ovoce - hle, Jadernička neznámého původu. Plod nevelký, nevzhledný, zelený, pak žlutý, snad i zčervená, chuti jen sladké, nekořenité, spíše dobré než vynikající (dočteme se v knize), ale jinak je téměř mrazuvzdorná, nevyžaduje zvlášní péči, strom přežívá i lidský věk.
(…)
Rodný kraj je Čepovi místem, oním pevným bodem, který je člověku dán, aby z něho dovedl ne pohnout vesmírem, ale celý vesmír obejmout a unést ve svém srdci…
Jestliže se domníváme, že rovnoběžky se v nekonečnu protínají v pomyslném bodě, pak Čepův poutník ví, že všechny osudy - onen nezmapovatelný propletenec cest rovných i křivolakých, širokých i úzkých a jen Bůh ví jakých - má smysl počátku i návratu v rodném kraji.
Ze zaslíbené země vzešli proroci, z požehnané země se rodí básníci, kteří svůj rodný kraj oslavili na věky. (…) kteří ve svém kraji pocítili neklamnou předzvěst Království Božího na zemi.
(…)
Čepovy literární postavy jsou stále živé, protože je autor nerozpitval psychologickou analýzou, nehoufoval je pod jednotný prapor. Nevkládal jim do úst své vlastní názory, prohry, pochybnosti, neházel jim pod nohy tzv. společenské problémy, nesváděl jejich cesty do předem určených cílů.
Všechny jeho postavy jsou poutníci a poutnice na zemi, každá z nich na své jedinečné cestě za jedinou otázkou: „Ubi est, mors, stimulus tuus?“ - Kde je, smrti, osten tvůj? Básník ví, že tato otázka platí pro každého, byť by to byla jediná cesta malého Františka do města, anebo cesta Rozárky Lukášové z města zpět, ba i bludný kruh mezi robotou a hospodou. Všem je básník andělem strážným, i se zlomenými křídly padá současně do prachu s Člověkem na silnici.
(…)
Mohli bychom se ještě zmínit o uznáních a cenách, kterých se autoru dostalo za jeho života. Dovolte místo jejich výčtu zmínit se o jedné, o které se psát nikdy nebude.
Po žních a hodech, na dlouhé zimní večery jsem přinesl hospodáři Tvář pod pavučinou a Sestru úzkost. Můj švagr krčil rameny a smál se: „Tatínek v životě přečetl pár knih a dnes kromě Písma vůbec žádnou neotevře.“ Na jaře jsem se zeptal, zdali měl na ně čas. Švagříček se zarazil a zhluboka se nadechnul: „Prosím tě… jako pohádky malému děcku jsem mu je čítával!“ Stařečka jsem se zeptal ve chlévě při poklízení krávy. Netečně opáčil: „A ten Čep je keré?“
„Tady z Myslechovic.“
„Myslel jsem si to hned, že je náš.“
„A líbilo se Vám to?“
„Poškrábal se pod kloboukem: „Hm, obrázky v televizi se mi líbí.“
„Tak je zajímavé, jak to napsal.“
„Zajímavě mluví i někdy v rádiu.“
Zmaten jsem couval: „Něco ale v tom je, ne? Něco hezkého a pravdivého.“
Pohoršeně zapíchnul vidle do slámy: „Něco? Pravda je to, svatou pravdu napsal.“
Vyjeli jsme přes humna a než jsme od lesa zahlédli Vilémov a za ním Litovel, věděl jsem, že ač Jan Čep zemřel ve Francii, ze své cesty vrátil se zpět navždy.