Jakub DEML

1878 - narozen 20. srpna v Tasově jako syn Jakuba Demla a Antonie Demlové, rozené Bělochové      

1890 - poslán na roční „veksl" do Rakouska, umírá mu matka

1896 - navštěvuje Otokara Březinu a na jeho radu se rozhodne stát knězem          

1900 - studuje bohosloví v Brně, seznamuje se s literáty Katolické moderny, publikuje básně v časopise Muzeum a Nový Život       

1902 -  27. července vysvěcen na kněze, v Tasově má primici, jako kněz začíná působit v Kučerově u Vyškova, navštěvuje Františka Bílka v Chýnově, začíná jeho sedmiletá spolupráce s Josefem Florianem, rediguje staroříšskou edici Studium         

1904 - vydává svou první knihu, Slovo k Otčenáši Františka Bílka, přeložen jako kaplan do Babic u Moravských Budějovic        

1905 - přestává přispívat do Nového života a v duchu Florianově bojuje proti Katolické moderně i katolickému klerikalismu, začíná vydávat Souborné dílo Františka Bílka, brněnská konsistoř mu nepovoluje redaktorství Studia, píše texty, které později zařadí do knihy Notantur Lumina, překládá dílo R. M. Rilka           

1906 - seznamuje se s Jaroslavem Durychem, studentem medicíny, jmenován kooperátorem v Třešti, dále překládá pro staroříšské Studium, stupňují se jeho konflikty s nadřízenými (hlavním důvodem je ze strany církevní hierarchie liknavé zavádění Dekretu papeže Pia X. o každodenním svatém Přijímání), žádá o  dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů            

1907 - biskup brněnský Pavel Huyn vyhovuje jeho žádosti o deficienci a Deml odchází ze „zdravotních důvodů" z církevní správy, vydává se ihned do Staré Říše, konsistoř odmítá udělit imprimatur publikaci Zjevení La Salettské, Deml vydává knihy Homilie (soubor kázání z doby působení v Babicích) a Notantur lumina          

1908 - shání peníze pro Studium i obživu, navštěvuje přátele, laiky i kněze, objevují se první neshody s Josefem Florianem, nachází azyl v Babicích u „pana auditora" P. Josefa Ševčíka, konsistoř schvaluje jeho žádost o místo v duchovní správě, žádost o udělení finanční podpory a imprimatur k uveřejnění rukopisů Exodus a Prorok je však zamítnuta, uveřejňuje několik textů v nově vzniklé revui Meditace, působí jako kaplan u faráře Koubka v Bystrci u Brna, od konsistoře dostává list s výslovným zákazem „spisování a překládání"

1909 - nastávají konflikty s farářem Koubkem poté, co opět - proti vůli představeného - prosazuje papežský dekret o každodenním Přijímání, biskup Huyn ustanovuje vyšetřovací komisi, jejíž členové jsou proti Demlovi osobně zaujati a o dekretu soudí v podstatě totéž, co jejich nadřízený, rozhořčený Deml prchá do Vídně, kde je krátkodobě hospitalizován, konsistoř ho po návratu dává za trest opět do deficience (na dobu neurčitou a bez platu), Deml odjíždí do Babic, kde se ho ujímá P. J. Ševčík, píše texty, které později zařadí do knih Moji přátelé a Pro budoucí poutníky a poutnice        

1910 - umírá básníkova mladší sestra Matylka - později jí věnuje stejnojmennou knihu, je mu opět povoleno sloužit Mši svatou    

1911 - na podzim umírá v Babicích P. Josef Ševčík - Deml ztrácí poslední ze  svých azylů, na pohřbu se setkává s Otokarem Březinou, odchází z Babic a stěhuje se do Jaroměřic, do blízkosti svého přítele, vydává překlad díla sv. Hildegardy - Cestyvěz (Scivias), téhož roku se stěhuje do Třebíče a bydlí u rodiny obuvníka Drápely, konsistoř není spokojena a nařizuje Demlovi, aby se odstěhoval do  kláštera, ten se pokouší získat ubytování v klášteře, ale jakmile představený zaslechne básníkovo jméno, odmítá ho s odůvodněním, že by psal „o všem, co v  klášteře uvidí"

1912 - vydává překlad Života svaté Dympny s reprodukcemi Jana Konůpka a knihu Život ctihodné Kateřiny Emmerichové (pod pseudonymem Vojtěch Běloch),navazuje přátelství s Josefem Váchalem a s jeho dřevoryty vydává knihu (překlad) dle vidění ct. A. K. Emmerichové Hora proroků, další Demlova kniha, V Zabajkalí, je historií jeho rodu - aby se vyhnul dalším sporům a skandálům, situuje děj knihy do Ruska, později kniha doplněna a vydána pod názvem Mohyla, již bez literární fikce, vychází překlad Slavík svatého Bonaventury a původní knížka Rosnička, kterou již nepředkládá k církevnímu schválení, dostává nařízení, aby opustil venkov a usadil se ve městě, stěhuje se do Prahy, koresponduje se svou mecenáškou a přítelkyní Eliškou Wiesenbergerovou, před Vánoci vydává knihu Domů, další Demlova kniha (jejíž atmosféra předjímá surrealismus) je Hrad smrti - vychází s dřevoryty Josefa Váchala      

1913 - rozchod s Váchalem, vychází jeho snad nejznámější kniha Moji přátelé, skandálem končí přátelství s Eliškou Wiesenbergerovou, vydává další deníkovou knihu - Pro budoucí poutníky a poutnice, o zmíněném skandálu informovány konsistoře v Brně i v Praze, 29. září je mu zakázáno sloužit Mši svatou v Praze a zanedlouho je zákaz rozšířen i na diecézi brněnskou, z Prahy se stěhuje ke své sestře do Jinošova    

1914   - v říjnu se stěhuje zpět do Prahy, vydává knihu Tanec smrti, kterou dedikuje Elišce Wiesenbergerové
1915 - vychází jeho překlad knihy Vavřince Suria Život Ruysbroecka Podivuhodného,
navštěvuje s E. Wiesenbergerovou v Jaroměřicích Otokara Březinu, pobývají spolu v Jinošově u Demlovy sestry 

1916   - druhé, luxusní, vydání Slavíka svatého Bonaventury, s dřevoryty Františka Bílka, vydává knihu básní v próze Miriam

1917 - vycházejí První světla, která obsahují doplněné texty z knihy Notantur lumina, druhé vydání Mých přátel, Deml začíná vydávat sérii knih-deníků - Šlépěje           

1918   - vycházejí Šlépěje II,13. března umírá v Žebráku Eliška Wiesenbergerová (na tuberkulózu), v říjnu se Deml potkává s Pavlu Kytlicovou, příští mecenášku, vydavatelkou a pomocnici pro příštích čtrnáct let, Deml se  stává nadšeným republikánem a do nového zřízení vkládá velké naděje, odchází biskup Huyn, ale nová hierarchie mu rovněž není příznivě nakloněna, 19. prosince umírá básníkův otec     

1919 - vydává Šlépěje III, na pozvání manželů Kytlicových přijíždí do  Šternberka a vydává zde Šlépěje IV a V, je mu opět povoleno celebrovat, zpovídat, ale kázat nesmí, úřady přikazují dr. Kytlicovi vystěhovat Jakuba Demla ze svého služebního bytu, básník se vrací do Tasova a vydává Šlépěje VI   

1920 - Deml odjíždí s Pavlou Kytlicovou na Slovensko, do Topolčianek, píše knihu Z mého okovu,rozčarování z protičesky orientovaného klerikalismu na  Slovensku, stěhování do Vrchběli v severních Čechách, kde Deml vydává Šlépěje VII (součástí je Z mého okovu)

1921 - třetí vydání Mých přátel, druhé vydání Miriam, s Pavlou Kytlicovou se  stěhuje do Prahy a poté do Tasova, do domácnosti nevlastního bratra Antonína Demla, vydává Šlépěje VIII, Deml se nadchne ideou Sokola, 1. května se i s Pavlou Kytlicovou stávají členy této oragnizace - začíná Demlovo „sokolské období", básník plánuje stavbu domu v Tasově - Otokar Březina věnuje 10 000 korun, Bohuslav Fuchs vypracuje projekt           

1922 - aktivní činnost v Sokole - přednášky, příspěvky do sokolských věstníků, župních časopisů, 21. července dostavěn dům v Tasově-Bosně, v němž Deml žije až do smrti

1923 - vydává Sokolskou čítanku - náklad je po čtyřech měsících rozebrán           

1924   - Deml prohrává soudní při ve věci urážky na cti (za proslov proti Orlům), vychází druhé a třetí vydání Sokolské čítanky, vydává knihu Česno, jejíž texty (na rozdíl od ostatních ze sokolského období) patří k tomu nejlepšímu, co básník napsal, koncem roku vychází další „sokolská" kniha - Sestrám        

1925 - vycházejí Šlépěje IX, jimiž se Demlovo „sokolské období" v podstatě uzavírá, vycházejí ještě další dvě vydání knihy Sestrám, třetí vydání Slavíka svatého Bonaventury, druhé vydání Hradu smrti

1926 - Pavla Kytlicová vydává tři Demlovy knihy: Hlas mluví k Slovu, Tepna a  Mohyla   

1927 - samostatně vychází kniha Z mého okovu, reedice Tanec smrti, druhé vydání Rosničky, výbor korespondence z doby před 20 lety po názvem Do lepších dob         

1928 - publikuje v Durychově Akordu a v revui Tvar, vydává knihu starších překladů Audiatur et altera pars, obnovuje přátelství s Josefem Florianem, v  září Jakub Deml a Pavla Kytlicová vystupují ze Sokola, Deml vydává knihu Dílo Felixe Jeneweina, vycházejí Šlépěje X  a XI          

1929 - pensionovaný Deml dostává opět zpovědní jurisdikci, navštěvuje vážně nemocného Otokara Březinu, ten 25. března umírá, vychází Můj očistec - kniha obsahuje Hrad smrti a Tanec smrti, v přednášce o Otokaru Březinovi kritizuje nedostatky v republice, jakož i presidenta, krajským soudem je žalován pro urážku republiky a národa, aféru popisuje v tomže roce vydaných Šlépějích XII, pod tlakem okolností přestává psát Kroniku městečka Tasova

1930 - Pavla Kytlicová vydává Šlépěje XIII, ostře kritizující poměry 1. republiky a T. G. Masaryka, kniha je zkonfiskována a neprodané výtisky zabaveny, vycházejí Šlépěje XIV a XV, při druhém stání je soudní řízení proti Demlovi na  popud Masaryka zastaveno

1931 -  Deml vydává Šlépěje XVI, překlad Proroctví Joelova a 3. vydání Prvních světel, vychází dlouho očekávané Mé svědectví o Otokaru Březinovi, které způsobí šok a pobouření mezi mnohými, Josef Florian Demlovi píše, že se jistě nemýlí v tom, že kniha „rozdělí národ", ale „na jedné straně bude národ, na  druhé vy", Deml je za své Svědectví bojkotován, ignorován a pomlouván, jako jeden z mála se Svědectví zastane Karel Čapek, když potvrdí, že Březina takové výroky skutečně pronášel, v létě Deml navštěvuje zámek v Kuksu a seznamuje se s  hraběcí rodinou Sweerts-Sporcků, vycházejí Šlépěje XVII, obsahující prudké výpady proti kritikům Svědectví (F. X. Šaldovi, A. Novákovi, P. Eisnerovi), a Šlépěje XVIII        

1932 - 29. ledna umírá Pavla Kytlicová - přítelkyně, pomocnice, vydavatelka, mecenáška i rádkyně, Deml vydává knižně články psané pro revue Na hlubinu pod názvem Katolický sen, vychází dokument o posledních dnech P. Kytlicové - Smrt Pavly Kytlicové,Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi a Pozdrav Tasova 

1933 - vycházejí Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, po smrti Pavly Kytlicové hrozivě narůstají dluhy, Deml nemá nikoho, kdo by se staral o  praktické záležitosti vydavatelství, vkládá naděje do hraběnky Sweerts-Sporckové, kterou navštěvuje v Kuksu, vydává knihu Jak jsme se potkali, věnovanou památce Pavly Kytlicové, v češtině i němčině vydává Památný den v  Kuksu (Ein Denkwürdiger Tag In Kuksus), vycházejí Šlépěje XIX a Jak jsme se  loučili s Pavlou Kytlicovou           

1934 - finanční situace se dále zhoršuje, výjimečný je Masarykův finanční dar (zvláště po řadě výhrad k jeho osobě i republice v textu Mého svědectví o O. V.), v době Demlovy nemoci přichází dopis hraběnky Kateřiny Sweerts-Sporckové, který znamená definitivní konec všech nadějí, ve dnech nemoci a duševního utrpení píše básně a další „literaturu krize" - většinu nikdy nepublikoval, něco i zničil, v Tasově umírá básníkův bratr Josef,  vychází Demlova německy psaná kniha Solitudo, znovu Moji přátelé a Šlépěje XX, na dušičky vychází Zapomenuté světlo - většina nákladu zkonfiskována, prodávat se může až po začernění některých míst, přesto kniha způsobuje pobouření a pohoršení veřejnosti, tiskem vychází rozhlasová přednáška Život, jak já jej vidím a cyklus básní Štědrý den

1935 - Deml vydává knihu básnických snů Princezna - ohlas je vesměs kladný, začíná si dopisovat s Marií Rosou Junovou, studentkou posledního ročníku českobudějovické reálky, která se později stane jeho pomocnicí a vydavatelkou, vydává knihy Cesta k Jihu a Píseň vojína šílence, vychází další vydání Mých přátel

1936 - Marie Rosa Junová vydává Demlův text Rodný kraj, triptych Pohádka, vycházejí Šlépěje XXI a Jugo           

1937 -  vychází Matylka a páté vydání Mých přátel      

1938 - vycházejí Šlépěje XXII, výbor z Demlovy dosavadní básnické tvorby Verše české a kniha německých veršů Ballade vom Tode eines Unbekannten Soldaten, rovněž svazek Šlépějí XXIII pod názvem Není dálky

1939 - Deml vydává Oltář v poli - výbor ze Šlépějí I-III, píše řadu básnických dialogů a básní, které nikdy nezveřejní, vychází Pupava - text, který Deml napsal v r. 1935 v Dalmácii, Šlépěje XXIV (pod názvem Proč bychom se  netěšili), umírá básníkův bratr Antonín Deml, poštmistr v Tasově           

1940 - pokračují literární polemiky s Josefem Florianem, vychází svazek Šlépěje XXV a šesté vydání Mých přátel

1941 - Deml publikuje v revui Akord a Na Hlubinu, vydává poslední Šlépěje XXVI, v Chýnově umírá František Bílek, ve Staré Říši Josef Florian, Deml vydává drobnou knížku Jméno Ježíš,odmítá stát se členem Národního Souručenství     

1942   - M. R. Junová vydává v dominikánské edici dva Demlovy texty Svatý Josef a K narozeninám Panny Marie 

1943   - německé okupační úřady zastavují činnost všech soukromých nakladatelů           

1945 - na konci války obsazují německá vojska Tasov kvůli činnosti partyzánských skupin a vybírají rukojmí k zastřelení, Deml se nabízí výměnou za tyto odsouzence k smrti (jestliže nebudou do konce ultimáta zjištěni praví viníci), několik hodin před vypršením lhůty osvobozují Tasov ruská vojska        

1946 - v tisku se vedou spory o Demlově kolaborantství kvůli sporným pasážím ve válečných Šlépějích, hrozí mu soud, básníka brání jeho přátelé, pomoc přislíbí Vítězslav Nezval, Deml píše prózy Pouť na Svatou Horu a Miloš          

1947 - M. R. Junová vydává sedmé vydání Mých přátel, vychází Zjevení svatého Jana a překlad Hymnus na svatého Vojtěcha, v tisku (především v Kulturní politice) pokračují útoky na katolické spisovatele, Jakub Deml ustavuje Timothea Vodičku redaktorem výboru ze svého díla

1948 - díky vlivu Vítězslava Nezvala může vyjít první svazek spisů Jakuba Demla pod názvem Mohyla, Nezval bojuje proti připravovanému zákazu soukromých vydavatelství a snaží se zachránit alespoň Dobré Dílo a tasovské nakladatelství Marie Rosy Junové, začátkem následujícího roku přesto zákaz vejde v platnost, vychází sborník Chléb a Slovo a poslední tisk Demlova díla - báseň K instalaci Vld. P. Josefa Martináska, faráře tasovského, blahopřejí děti, k sedmdesátým narozeninám je Deml jmenován konsistorním radou (tato hodnost je udílena starým a zasloužilým kněžím, nepřísluší jí peníze ani pravomoc), ve Velkém Meziříčí se  koná soudní přelíčení proti Jakubu Demlovi, především díky Nezvalovu zásahu je odsouzen pouze ke kratšímu podmíněnému trestu

1949 - Nezval přijíždí do Tasova a nabízí Demlovi spisovatelskou penzi udělenou ministrem Kopeckým - básník ji odmítá, začíná psát vzpomínky na Josefa Floriana, rukopis zůstane nedokončen            

1950   - v době, kdy je mu znemožněno vydávání knih, pokračuje ve svém díle formou rukopisů, deníkových záznamů a korespondence           

1951 - navštěvuje internační tábor řádových kněží na Moravci, své zážitky zapisuje v textu Podzimní sen, který vychází knižně až v roce 1992          

1952 - v Jinošově umírá Demlova sestra Františka

1952-1953 - v Praze se konají procesy s katolickými spisovateli, knězi i  laiky, Církev je krutě pronásledována
1954 - vzniká rukopis Koniklece - posledního oddílu Mých přátel     

1955 - píše básně Cestou do Betléma a Stařec před jeslemi            

1956 - Timotheus Vodička si bere za ženu Marii Rosu Junovou, ta i nadále zůstává v Tasově a stará se o Demlovo stále se zhoršující zdraví            

1958 - umírá Vítězslav Nezval, mezi manželi Vodičkovými a Jakubem Demlem dochází k prvním vážnějším sporům          

1959 - Marie Rosa Vodičková odchází z Tasova, Deml píše cyklus básní pod názvem Ledové květy    

1960 - s pomocí přátel vydává Triptych a báseň Zjevení, 31. prosince pořizuje Stenografický záznam nočního snu - patrně poslední své literární dílo   

1961 - od 4. do 28. ledna pobývá v třebíčské nemocnici, opět se do nemocnice vrací 7. února, 10. února, asi o půldesáté hodině večer, Jakub Deml umírá

 

(Podle knihy Jiřího Oliče Čtení o Jakubu Demlovi,
Votobia 1993)

 


 

K vydávání Díla Jakuba Demla nakladatelstvím Vetus Via


V r. 1991 byla v Brně založena, jako občanské sdružení, Společnost přátel díla Jakuba Demla, zkráceně Dědictví Jakuba Demla. Jedním z prvních jejích úkolů bylo zjistit, jak to vlastně s dědictvím po básníkovi je, a poté podílet se na znovuvydání jeho díla a uchování dosud existujících, ne­evidovaných památek, dopisů a  dal­ších archiválií. Ambicí této společnosti je také vytvoření archivu a  knihovny, které by měly sloužit veřejnému studijnímu zájmu.

Zpočátku byla činnost společnosti dost platonická a klopýtala přes mnohé neznalosti a ne­ujasněnosti. Mnoho času i příležitostí se ztratilo vlivem dobových ilusí.  

Po těchto zkušenostech jsem se koncem loňského roku rozhodl začít vydávat Demlovo dílo svépomocí, a to povětšinou jako „otisky" původních vydání. Ta vycházela ve velmi malých nákladech a ze 130 svazků Demlem vydaných knih je velká část zcela nedostupná.

Cílem mého počínání je „navodit stav normality", aby dílo Jakuba Demla bylo dostupné, aby mohlo sloužit studiu, být posuzováno a posléze mohlo být vydáváno třeba i ve výborech či specialisovaných edicích. Aby bylo známo a čteno tak, aby nedocházelo k nedorozuměním a vulgarisacím, které Demlovu osobnost a dílo napořád provázejí.

Říká se někdy, že některé knihy Demlovy jsou mistrovské, jiné zahlcené titěrnostmi a neinspirovaným hašteřením. Deml však je autor, u něhož věta - jak už bylo kdesi řečeno - „Bratr Antonín půjčil mi 50 Kč" má nemenší význam než báseň v próze, ke které gradují jeho listy
a apostrofy v četných svazcích Šlépějí a dalších, nejen deníkových, knihách. Demlovo dílo je kompaktní a mnohé nedůležité časové zprávy nebo citace mají toliko funkci retardací, bez nichž by se závrať jímající spirála hektických vět neměla čím živit a na čem růst. Bez těchto ve všedním životě tkvějících narativních a dramatických bodů by nebylo opory větám, které jsou nejbáječnějšími gejzíry básnické imagi­nace.

Neznáme dosud dobře dílo Jakuba Demla. Ne­bylo ani v dostatečném a podstatném zlomku dosud adekvátně vydáno, a to v době, která má svobodu i možnosti nesrovnatelné. Deml není jen autorem Mých přátel, Mi­riam či Zapomenutého světla - a několika skvělých fragmentů, jak se domnívají někteří recensenti - nýbrž au­torem celistvě velkolepým, integrálním a dodnes málo známým. (Existuje dokonce jedna celá nepopsaná epocha, celá padesátá léta, kdy veškerá jeho tvorba - a nemáme důvod pochybovat o její závažnosti - se přesunula do ko­respondence, dnes mnohdy zničené či nezvěstné.)

Nejsem zastáncem zdnešňování Demlova ja­zyka, fonetisování orthografie, likvidace infinitivů na -ti, minulých kondicionálů a pod. Myslím, že dnešní autor má možnost sám se vyšvihnout na úroveň Demlovy básnické exaltace a  umělecké síly, svým vlastním  mistrovským jazykem, který je právě pro něho živý, tak živý, aby se na jeho velikosti mohly živit generace autonomních, svobodných lidí. Nechápu ambice progresistních editorů, kteří vnějšně upra­vují texty, jež se současnou dobou nijak ne­souvisí a jsou dokladem docela jiné tvůrčí potence. Bylo napsáno o nás (po vydání prvních tří Demlových knih v našem nakladatelství), že nám nechybí pieta, zato však soudnost. Naší snahou však je vytvořit stav, kdy by autentické dílo Jakuba Demla (v dnešní grafické úpravě, což je podmínka i technicky nevyhnutelná) bylo normálně dostupné, a nikoli ke koupi jako antikvita, zaprášený a ohrozitelný artefakt, za cenu, která se rovná státem aprobované minimální měsíční mzdě.

Dílo velkého básníka patří všem uživatelům tohoto jazyka, lidem, kterým se  dřív bez hysterie říkalo - národ. Slovníky se vždy přizpůsobovaly lexiku velkých tvůrců, odkazovaly na Vrchlického, Erbena či Němcovou. Odmítám vulgarisovat dílo Jakuba Demla podle upadlého jazyka žurnálů a žargonu ulice.

K 20. výročí úmrtí básníkova, v r. 1981, sestavili Bedřich Fučík a Vladimír Binar tzv. Zprávu
o uspořádání Díla Jakuba Demla. Současně zpracovali přehled čtrnácti svazků, jak by toto souborné dílo mohlo vypadat, a sam­izdatově je vydali. Byl to v pořadí osmý projekt tzv. Souborného díla Jakuba Demla. I když jejich dílo je přehledné a důkladné, po všech stránkách úctyhodné, není mi známo, že by se tohoto projektu někdo oficiálně - ani v době těsně po listopadu 1989 - chopil.

Ignorance k dílu Jakuba Demla jako celku je v době, kdy se vrství knihy o  Karlu Čapkovi či Franzi Kafkovi, zarážející. Deml je brán jako popsaný fenomen, jako autor, jehož dílo je známo. To je velký omyl. Jakub Deml, jako tolik velkých autorů světové literatury, táhl osaměle se svým ohnivě zažehnutým světlem daleko před pohodlnými karavanami soudobého literárního provozu. „Co nejvíc nenávidí," píše o něm Miloš Dvořák, „to je morální prosperita bez lásky." Dnes tomu není jinak, a z toho ta ignorance.

Ve zmíněné Zprávě o uspořádání díla jsou závěrem uvedeny některé závažné dokumenty. Podle prvního z nich (je to zápis J. A. Vernera) se Deml vyjadřuje k  případnému vydání svých Sebraných spisů:

„Souborným vydáním mých spisů nesmí být zkrácena pravda a spravedlnost, to je důležité slovo: spravedlnost, poněvadž ten okamžik nebo pravda toho okamžiku může být spravedlivá pro ten okamžik, ale nemusí být spravedlivá pro věky, jinými slovy: Jestliže jsem někoho napadl nebo urazil osobně, bylo to:

       1) proto, že jsem ho dobře neviděl,

       2) bylo to pro tu chvíli,

       3) bylo to jenom v tom rozsahu,

to znamená: jednou provždy jenom v těch 500 exemplářích, a nikoli ve 100 000 exemplářích, bylo to pro úzký kruh mých přátel, kteří tomu útoku správně rozuměli, to je tak, že jsem neútočil z nenávisti, nýbrž z lásky, a nikoli z  lásky k sobě, nýbrž z lásky k spravedlnosti, kterou jsem viděl nějak zkrácenou, anebo jsem chtěl touto konkrétností, po česku: tímto upřílišením, lépe objasniti nějaké tajemství lidmi nebo světem opomíjené. Boží tajemství žádný člověk ani všechno lidstvo nikdy nevy­čerpá."

Těch 500 výtisků však platí více méně i pro dnešek.

Když k udělení Baťovy literární ceny v roce 1939 Deml poskytl novinářský rozhovor, řekl
v něm:

„K soubornému vydání díla, k jeho redakci totiž, je potřeba velikého klidu, kterého člověkovi nedají hlavně dluhy a částečně i politické události. Souborné vydání neznamená pro mne stejný formát a stejnou úpravu, proto mé jednání s  jistou velkonakladatelskou firmou brzo ztroskotalo - prosím, račte si  představiti souborné vydání řeky Oslavy."

A čtenářům vzkázal tato slova: „Jsou houby jedlé a nejedlé, knihy jenom na  čtení a knihy k pomilování. Proč se dáváte mást kritikou a věříte nakladatelské reklamě, proč nevěříte svému vlastnímu srdci? A proč vůbec milujete a ctíte jenom básníky mrtvé? Kde jsou mecenáši? To, drazí čtenářové, co bych vám chtěl říci, je v mém díle. Kdybych náhle umíral a vy byste se mne ptali: ‚Co z tvého díla máme čísti dnes?' jistě bych vám řekl: Mé svědectví o Otokaru Březinovi a  potom také mou knihu o díle Felixe Jeneweina. ‚Povězte pozvaným: Aj, oběd svůj připravil jsem, volové moji a krmný dobytek zbit jest a všecko hotovo; pojďtež na hostinu.' (Matouš 22, 4.)" (Proč bychom se netěšili, V. V., 1998)

Miloš Dvořák ve svém textu Smrt Jakuba Demla píše: „Zatím co my okolo něho jsme byli jen jakoby tříčtvrťoví, poloviční nebo třeba jen čtvrťoví, on byl vždycky úplný, nebo lépe řečeno, jeho vždycky něco přesahovalo, čemu sám nemohl stačit. Z této nesouměřitelnosti životů vyvstávaly mnohé konflikty mezi ním a  jeho nejbližšími přáteli. I když metal kolem sebe blesky hlava nehlava, krvácel při tom a umíral na ně jako včela na bodnutí svého žihadla."

*

Protože v letošním roce se Společnosti přátel díla J. Demla (DJD) již nepodaří vydat obvyklé Listy, a to výhradně z důvodů ekonomických, dovolíme si  tento sborník - do té, než Listy č. 6 vyjdou - alespoň v něčem suplovat [nakladatelským časopisem Potulný dělník; v letech 1998-1999 vydána čtyři čísla - pozn. dodatečná, j. e. f.].

Sté výročí narození Jakuba Demla, v r. 1978, bylo ignorováno úplně, stodesáté částečně. Le­­-
tos uplynulo 120 let od básníkova narození a demlovská společnost uspořádala k  tomuto jubileu (spolu se Společností Otokara Březiny) 12. a 13. září na hradě Bítově a v Jaroměřicích nad Rokytnou slavnostní setkání přátel a příznivců Demlova díla. Bylo to sice společné setkání demlovské i březinovské, ale pro tu­to chvíli se podržíme pouze tématu prvního: Uskutečnila se přednáška Radovana Zejdy, čteny byly příspěvky Jiřího Kudrnáče, Mojmíra Trávníčka a Anny Švehlákové. Texty tří posledně jmenovaných máme k disposici, a protože jinou platformu DJD nemá, uvedeme je v příštím Potulném dělníkovi, který by se měl vydat na cestu v  lednu 1999… [Už se tak nestalo, časopis Potulný dělník byl nahrazen festivalem poezie stejného jména; na původních webových stránkách nakladatelství Vetus Via vyšlo ještě dalších 6 čísel časopisu, který však v současné době již nevychází v žádné podobě - pozn. dodatečná, j. e. f.]

J.E.F.
V Brně-Žabovřeskách 4. listopadu 1998

 

Miloš Dvořák: Smrt Jakuba Demla

 

Ve středu 8. února dopoledne přišel jsem si do zdejší třebíčské nemocnice k  panu Dru Karlu Tomkovi pro výsledek dvoudenního vyšetřování na kardiologickém oddělení.

„Je tady od včerejška P. Jakub Deml, a je tentokráte ve stavu velmi vážném. Okamžité nebezpečí dosud nehrozí, ale je to vážné. Nevím, máte-li se za ním podívat hned, snad by bylo lépe až později…," přemítal přítel lékař - „no, ale běžte se mu alespoň ohlásit."

Vstoupil jsem na práh malého pokojíčku č. 1, v němž básník za svých léčebných pobytů nejčastěji pobýval, těsného pokojíku určeného původně pro jednoho pacienta, avšak ve stoupajícím přílivu nemocných už dávno opatřeného dvěma lůžky. Hned proti dveřím spatřil jsem je­­ho hlavu spočívající na bílé podušce. Víčka měl zavřená a v jeho tváři byl výraz takové únavy, jakou jsem u něho ještě nikdy nespatřil, ačkoliv už po léta jsem byl zvyklý vídat ho po příjezdu do  třebíčské nemocnice unaveného a vyčerpaného. Kolikrát už před tím (ještě v dávné době, po smrti Pavly Kytlicové) spatřil jsem jeho obličej velmi zřetelně modelovaný smrtí a jakoby už vymknutý z tohoto života, a přece se vždy znovu vrátil do jeho rytmů - na tyto změny, mnohdy až překotné, jsem byl u něho už zvyklý, dávno jsem věděl, že jeho organismus je neobyčejně proměnlivý a  překvapivý, jak se o tom přesvědčili i jeho lékaři, ale co jsem spatřil tentokrát, to bylo něco nového, něco jiného.

„On nespí," řekl mi jeho spolupacient, když mě viděl váhavě stát na prahu a  dívat se k jeho lůžku.

Udělal jsem několik kroků k němu, Jakub Deml otevřel oči a přivítal mě slabým úsměvem, jakého byl v té chvíli schopen obličej vysíleného člověka:

„Vy jste tady?"

„Já jsem se vám přišel jenom ukázat, abyste věděl, že tu o vás vím. Nenamáhejte se, prosím, jak jen vám bude trochu lépe, já přijdu a pak si  pohovoříme. Zatím jen odpočívejte, hodně odpočívejte…"

Po několika slovech, už nevím jakých, jsem se s ním rozloučil slíbiv, že určitě přijdu.

Dva dny jeho stav zůstával v celku nezměněn.

V pátek kolem šesté hodiny večerní k nám přišla paní Tomková, choť Dra Tomka, a oznámila mi, že důstojný pán si přeje se mnou mluvit, abych prý okamžitě šel do nemocnice, kde prý je pro mne vystavena zvláštní propustka, že ho smím mimořádně navštívit. Jeho stav prý se po poledni náhle zhoršil, řekla mi paní Tomková, vyžádal si poslední pomazání a přeje si s vámi mluvit, něco prý o 10. Šlépějích…

Ihned mě napadlo, že to asi mají být svazky jeho vybraných spisů, jak je uspořádal pan Timotheus Vodička, jenom jsem nemohl pochopit, oč tu při tom vlastně jde. Rychle jsem se oblékl a šel do nemocnice v nastalé tmě už s jasnou předtuchou, že je to má návštěva poslední, obklíčen onou neznámou bázní, jaká se  nás zmocňuje před životem, který na vždycky odchází z této země.

Na nemocniční chodbě mě nikdo nezastavil, potkal jsem tam jen jednoho lehčího pacienta, který se procházel. Byl to pravděpodobně pacient, který byl ubytován v  jednom pokojíku s Jakubem Demlem. Šel jsem tedy rovnou k tomuto pokojíku. Dvéře byly otevřeny, zastavil jsem se na prahu, opět jako předevčírem, a pohlédl k  jeho lůžku. Jakub Deml spal. Náhle mě přepadl pocit jakéhosi prohloubeného ticha a v tomto tichu jsem naslouchal jeho těžkému oddychování. Všiml jsem si, že toto dýchání začíná na kratičkou pauzu vždy vynechávat. Vzpomněl jsem si na umírání své matky před 27 lety v téže třebíčské nemocnici, které začínalo rovněž tímto kratičkým vynecháváním dechu a v duchu jsem si řekl, že to může trvat nejdéle tak čtyři hodiny. Tento spánek byl zřejmě hluboký, chvíli jsem váhal, pozoroval a naslouchal, ale poněvadž si výslovně přál se mnou mluvit, odhodlal jsem se  nakonec z tohoto spánku jej probudit.

Přistoupil jsem z levé strany k jeho lůžku (pravá byla přiražena ke zdi) a  začal jsem mu hladit levou ruku, ale nemocný básník se neprobouzel. Pohladil jsem ho tedy ještě po pravé ruce, načež on zvolna otevřel oči a zřejmě si nemohl uvědomit, kde je a co je. Zavolal jsem tedy na něho hlasitě:

„To jsem já, Miloš, přál jste si se mnou mluvit."

Na tato slova si Jakub Deml okamžitě uvědomil, co je, ale jsa ještě v příliš teplém spojení se svým snem, povídá mi:

„To jsem rád, že jste přišel. Probudil jste mě z takového krásného spánku."

Já mu na to:

„Vy ještě budete krásně spát…"

A vtom již vpadl do kontextu svého denního vědomí, z něhož jej spánek byl vyšinul, do tohoto kontextu, který jako živý proud od prvních okamžiků dětského sebeuvědomění v nespočetných vlnách, zpěněních, bleskově šlehajících záchvěvech i ztišeních dospěl až do této chvíle, která byla tak blízko okamžiku, kdy měla vyústit do věčnosti. Tento pocit mi jen tak proběhl tělem, uvědomil jsem si jej, aniž jsem jej jakkoli formuloval - rychle pro­běhl a utkvěl.

„Vytáhněte, prosím vás, papír a tužku," povídá Jakub Deml velmi určitě a  energicky, i když bylo znát, že ho artikulace některých hlásek už značně zmáhá.

Našel jsem v zásuvce nočního stolku papír, ale tužka tam nebyla a já jsem při sobě také žádné neměl. Odběhl jsem do vedlejšího pokoje, kde jsem si vypůjčil tužku od zdravotní sestry, a vrátiv se zpět povídám:

„Diktujte mi, prosím, a já budu psát."

„Ne, to musí být napsáno mou rukou," řekl mi na to Jakub Deml.

Jeho vědomí bylo až překvapivě jasné, všechny jeho myšlenky měly pevnou logickou soudržnost, na nic ne­-za­pom­něl, nic se mu nevymykalo z otěží, ačkoli mluvení mu dě­­lalo potíže. Bylo cítit, že mu na něčem mimořádně záleží.

Vložil jsem nejprve ruku pod jeho polštáře a pokusil jsem se zvednout jej do  polohy vsedě, ale záhy jsem poznal marnost svého úsilí. Neměl jsem dost sil, abych ho zvedl a v této poloze udržel, protože on sám neměl nejmenší síly, aby mně v tom nějak pomáhal. A pro je­ho tělo by to bývalo bylo příliš bolestivé. Věděl jsem, že v jeho stolku jsou kartonové desky od svazku dopisních papírů, desky, na nichž byly napsány adresy některých jeho přátel (vzpomínám si, že tam bylo jméno Bedřich Fučík, Gitka Prokšová a jeden jeho nedávný polský překladatel z Varšavy), vzal jsem tedy tyto desky, na ně položil papír a držel jej co nejpevněji před jeho hlavou. Na tento papír napsal básník své poslední řádky na  tomto světě. Bylo to sdělení adresované jeho neteři, paní Martě Vrbové z Tasova.

 

Milá Marto,

protože se blíží zima mého života, a já už sotva přijdu do Tasova, prosím Tě, pošli mně sem ještě všechny zbylé rukopisy mé. Profesorovi Miloši Dvořákovi z  Třebíče za tím účelem jsem dal svá práva a také všechny návody, proto mu nedělej žádné překážky.

                                               S pozdravy

10. II. 1961                                                                Jakub Deml

 

Jakub Deml psal tyto řádky dlouho a pomalu, ruka mu často umdlévala a musel odpočívat. Když je dopsal, zeptal se mě na datum, vepsal je dolů vlevo, pak se  podepsal a pod svůj podpis nakreslil ještě naposledy ptáčka, toho ptáčka, kterého tak rád kreslíval do svých dedikací.

Když to všechno dokončil, chvíli si ještě odpočal a potom na mne upřel svůj pohled a začal mluvit:

„Zajeďte co nejdřív do Tasova, vezměte si někoho s sebou - koho si vezmete?"

„To ještě nevím," odpovídám mu.

„Tedy vezměte si někoho s sebou, zajeďte k Vrbovým, ti vám otevřou dům a tam běž nahoru do Březinova pokoje (bylo to někdy v této chvíli, co mi začal Jakub Deml tykat), tam najdeš dřevěnou truhlici, a kdyby nebyla v tomto pokoji, tedy hledej jinde… V té truhlici je velká lepenková krabice a v ní jsou svazky mých sebraných spisů (tak jsem tomu alespoň rozuměl), váží to dohromady nějakých pět kilo, ale je tam ještě malá krabice a v ní je smlouva s Vyšehradem a Timotheem Vodičkou o redigování mých sebraných spisů - zkrátka všechno, co najdeš v té truhlici, dej do kufru a přivez to sem a pak to pošli do Olomouce."

„Panu Vodičkovi nebo jeho paní?" ptám se ho.

„To je jedno. A teď mi podej z nočního stolku mou náprsní tašku."

Podal jsem mu tuto tašku a on z ní vytáhl dvě stokoruny a dával mi je na  výlohy. Odmítl jsem řka, že rád zaplatím všechny výlohy s tím spojené. On však naléhal dál, já opět odmítal, on říkal něco v tom smyslu, jako že mu to stejně k  ničemu není, až se z toho vyvinul jakýsi souboj, v němž jsem podlehl, když na  mne vysíleně zvolal:

„Prosím tě, nenamáhej mě a vezmi to!"

Jedině kvůli němu a abych jej upokojil, vzal jsem si velmi nerad jednu z těch dvou stokorun.

Když jsem cítil, že je vyřízeno všechno, proč mě volal a co mi chtěl říci, poprosil jsem ho, aby mi odpustil všechno, čím jsem se kdy na tomto světě vůči němu provinil,a aby mi dal své požehnání. Poklekl jsem a on nade mnou latinsky pronesl kněžskou žehnací formuli, dělaje při tom pravicí znamení kříže.

Povstal jsem a znovu se podíval na Jakuba Demla a tu jsem měl pocit, jako by se v tom téměř bezmocném těle celá jeho bytost náhle vztýčila - začal pronášet namáhavě sice, avšak s velkým důrazem a hlasitě tato slova:

„Pamatuj, že se na tebe v tomto okamžiku dívají Pavla Kytlicová a …" (aby si  oddechl, učinil další pauzu, do níž jsem já vpadl: „… a Otokar Březina -" načež on po mně opakoval:) „ano, i Otokar Březina se dívá na tebe, jak tento příkaz plníš."

V té chvíli ještě pevně doufal, že se dočká mého návratu z Tasova. Tato jeho víra udržovala i ve mně jakousi jiskřičku naděje, poněvadž jsem věděl, že Jakub Deml ve svém životě mnohokrát dokázal udělat, co udělat chtěl, ale na dně mé bytosti zůstávalo přece jen nepotlačitelné tušení, že se vidíme naposled. A protože jsem cítil u něho jisté naléhání a netrpělivost, abych se dal do plnění jeho příkazu, odhodlal jsem se k odchodu.

Vzal jsem jeho chladnoucí pravou ruku (a byl to chlad jeho umírání) a na rozloučenou jsem ji políbil.

Zatím co píši tyto řádky, vzpomínám si, jak jsem se jedenkrát (bylo to po vydání Mého svědectví, když se krom několika málo přátel všichni vrhli na něho), jak jsem se tenkrát loučil s Jakubem Demlem v jeho tasovském domě. Ležel tehdy unavený na lůžku, a když jsem mu podával ruku, strhl ji prudce k sobě, políbil a  skropil svými horkými slzami, které se naráz vyřinuly z jeho očí. Nikdy ve svém životě jsem se necítil tak málo hoden projevu lásky jako tenkráte a snad teprve dnes si dovedu poněkud představit, jakou váhu měly a co znamenaly tyto jeho slzy.

Políbil jsem jeho pravou ruku, řekl jsem mu s Pánem Bohem (tu jsem nejhlouběji pocítil, jaký význam mají tato slova) a odcházeje ohlédl jsem se ve  dveřích, abych se ještě jednou podíval na jeho tvář. A tu jsem uviděl, jak jeho pravice dělá za mnou ještě jednou znamení kříže, své poslední kněžské požehnání, které udělila v tomto životě.

Když jsem druhého dne ráno přišel do nemocnice, řekla mi lékařka, která měla službu v tomto oddělení, že Jakub Deml nedlouho po mém odchodu opět usnul a z tohoto spánku už se neprobudil. Zemřel v pátek 10. února 1961 asi o půl desáté hodině večer, jak mi bylo řečeno. (Datum jeho smrti na úmrtním oznámení, které vydali jeho příbuzní a farní úřad v Tasově, je tedy mylné.)

Jakube Demle, jestliže jste zůstal v Tasově sám a opuštěn, bylo to snad proto, že jste tajemným tíhnutím své bytosti tomu tak chtěl, abyste už před čtvrt stoletím v jedné své básni (Můj první sonet) mohl říci:

                                                            - Byl jeden kněz

a matka řekla své dceři: On je z těch blahoslavených,

kteří musejí umřít hůř než pes.

Ne, neumřel jste hůř než pes, ale umřel jste blahoslaveně, anebo umřel-li jste hůř než pes, tedy jen proto, abyste umřel blahoslaveně, odcházeje z tohoto světa v krásném snu, z něhož jsem Vás na chvíli probral. Přál jste si bezpochyby umřít ve svém rodném Tasově, v svém domě uprostřed zahrady, ale nebylo-li Vám splněno toto přání, bylo Vám splněno přání mnohem závažnější, které jste pronesl hned na začátku své agonie: Já jsem katolický kněz a chci být zaopatřen. Vaše smrt byla opravdu dobrá, v tradici našich předků, a klene se jako duha smíru nad propastnou krajinou Vašeho díla a Vašeho života. - Moc pěkně jsme to spolu spravili, řekl mi pan provinciál Pytlíček, který Vás zaopatřoval.

- - - - -

Budiž mi dovoleno uvésti zde v plném rozsahu poslední báseň Jakuba Demla, báseň, kterou napsal ještě po Triptychu, vydaném jako soukromý tisk k Vánocům 1960:

 

Zjevení

 

(viz „Z posledních veršů J. D.")

 

Nepochybuji, že toto Zjevení bylo zjevením vlastní smr­ti Jakuba Demla, jako jím byl také onen Host v závěru Triptychu. Zjevením té smrti, která se mu v  průběhu dlouhých let tolikrát ukázala a zase skryla, aby se znovu ukázala a opět skryla, která prostupovala jeho humor i jeho rozhorlení, která si s ním hrála na  schovávanou v nejšťastnějších chvílích jeho života, podbarvujíc je tragickým doprovodem, která se mu zjevovala v tolika podobách, až konečně uzrála v rysech blízkých své podobě definitivní, která mu svými přísnými ústy řekla své láskyplné Ano. Když jsem ho probral z jeho krásného spánku, bylo na něm až příliš patrno, že nevěděl, je-li večer nebo ráno, poněvadž všechny kontrastní jevy a děje, o něž se opíráme při rozlišování našeho času, mu zača­ly splývat do  věčnosti. Toto láskyplné Ano pronesla k němu smrt ústy svého Zjevení, poněvadž on je pronesl k ní, neboť, jak praví Léon Bloy, naše svobodná vůle a Boží předurčení jsou v hloubce jedno a totéž. A smrt Jakuba Demla byla jen dovršením a dotvořením tohoto Ano.

Toto plamenné Ano prošlehuje celým jeho dílem, jako prošlehovalo celým jeho životem. Zatím co my oko­lo něho jsme byli jen jakoby tříčtvrťoví, poloviční ne­bo třeba jen čtvrťoví, on byl vždycky úplný, nebo lépe řečeno, je­-ho vždycky něco přesahovalo, čemu sám nemohl stačit. Z této nesouměřitelnosti životů vyvstáva­ly mnohé konflikty mezi ním a jeho nejbližšími přáteli. I když metal kolem sebe blesky hlava nehlava, krvácel při tom a umíral na ně jako včela na  bodnutí svého žahadla. Byl jako ta ponorná řeka v Březinových Vigiliích:

            Ztracená řeka, ze světla zřícená do tmy,

            vráží tam, zpěněná, v tisíce slují

            a hledá a volá žhavého milence svého,

            slunce

Nepochybuji, že toto slunce našel ve své smrti, v níž se mu zjevil nejhlubší a nejplnější kontrapunkt celého jeho života. Také jeho obličej v posmrtné podobě vyrostl do nebývalé výše, před níž jsme se v úžasu pozastavovali všichni, kdož jsme přišli k jeho otevřené rakvi.

Je-li největším uměním života umění dávati a umě­ní přijímati, nikdo nevládl tímto uměním života tak svrchovaně jako Vy. Celá naše existence není ničím jiným nežli ustavičným přijímáním daru života a jeho vydáváním, při čemž nejhlubší příkaz tvůrčí síly pracující v nás nám tajemně říká, že nejvyšší naší povinností je rozmnožiti dar života, který jsme přijali. A to činí Vaše dílo v míře vrchovaté. Je tak zalidněné a tak živné, jako žádné druhé dílo básnické v  přítomné době. Nikdo svým dílem nepotvrdil tolik jako Vy poznání dnešní astronomie, že vesmír se rozpíná, že vesmír roste. Dovedl jste rozdávat mnohem víc, než byli schopni dát, a v tom spočívá tragika Vašeho díla a života, tragika života poráženého, ale ve své porážce ustavičně vítězně vstávajícího.

A nyní mi zbývá dopovědět závěr mého vyprávění: Jak jsem splnil své poslání v  Tasově.

Vraceje se z nemocnice přemýšlel jsem, jak to zařídit. Byl pátek večer, na  sobotní dopoledne bych sotva koho sehnal, aby jel se mnou. Každý připadající v  úvahu byl v tuto dobu zaměstnán. V sobotu odpoledne už autobusy ani nejezdí. Bylo by snad možno zjednat taxíka, ale ty bývají rovněž předem zamluveny (stalo se mi před nedávným časem, že jsem ve chvíli nutné potřeby taxíka prostě nesehnal). Uvažuje takto přišel jsem do naší ulice, kde jsem před domem pana inženýra Kosteleckého, našeho blízkého souseda a mého někdejšího žáka, spatřil stát jeho nový vůz. Po krátké zastávce doma odešel jsem ihned k němu a vyložil jsem tomuto laskavému člověku a jeho paní, která Demlovo dílo dávno zná a  miluje, čím jsem byl právě pověřen, a poprosil je, aby mě do Tasova zavezli. Okamžitě s největší ochotou mi to slíbili a domluvili jsme se, že druhého dne ve  dvě hodiny odpoledne pojedeme.

Ve smluvenou dobu jsme tedy všichni tři vyjeli k Tasovu. Byl to den předčasně prudkého protržení jara, pole byla obnažená do temné hnědi, silnice rozblácené, nabobtnalé potoky se místy vylévaly z břehů, na vršcích kolem Pozďatína se v  lesích dosud ukrývaly tenké vrstvy sněhu a Oslava pod Vančí tekla nebývale rozmáchlá. Jedeme-li někam vlakem nebo autem, které neřídíme, a stojí-li před námi nějaký úkol, který máme splnit, míváme pocit, jakoby nám byl čas jízdy jaksi nádavkem a nezaslouženě darován, a mně taková cesta zároveň naléhavě připomíná, že lhůta každého života na tomto světě je přesně vyměřena.

Zastavili jsme v Tasově před domem č. 27, kde bydlí rodina pana Vrby, manžela neteře Jakuba Demla, dcery jeho bratra Antonína. Jí bylo adresováno sdělení, které jsem vezl. V tomto domě bývala kdysi tasovská pošta a Jakub Deml tu bydlel s paní Kytlicovou v letech 1921 - 22 u svého bratra poštmistra, než postavil svou vilu v Bosně. Do tohoto domu jsem za ním tehdy chodíval z blízké Jasenice. Vzpomínám si, že v něm byl kdysi na letním pobytu i Jaroslav Durych se svou rodinou.

Přijala mě paní Vrbová, která chovala pravou ruku v sádrovém obvazu. Zlomila si ji na náledí po cestě z Bosny od strýčka. Když si trochu postěžovala na věci, které ji trápily, vedla mě za manželem do prodejny tasovské Jednoty, jejímž vedoucím je pan Josef Deml, synovec Jaku­ba Demla, syn jeho bratra Josefa. Expedovali tam právě úmrtní oznámení, na nichž bylo, jak jsem se o tom zmínil, chybné datum. Nemocnice jim oznámila smrt Jakuba Demla teprve v sobotu asi v 9 hodin dopoledne, a tak předpokládali, že zemřel toho dne ráno. Nenapadlo je zeptat se na přesnější hodinu.

Pan Vrba a jeho paní se s námi za krátko vypravili do Bosny a ochotně nám odemkli dům Jakuba Demla. Ne­lze vypovědět, jakou prázdnotou a opuštěností to čišelo v tomto prostydlém a opuštěném domě. V tom domě, kde to kdysi znělo plným slunečním jasem, životem tolika přátel jakoby ustavičně přítomných a především životem Otokara Březiny, který tu pobýval obvykle několik týdnů v letních měsících, kde to znělo tolika květy, plnícími okna domu a jeho zahradu, ale kam se také slétaly různé noční přízraky vyluzující zvuky temného, nevraživého napětí, jež někdy nebezpečně přeplňovalo jeho ovzduší. Nebyl jsem v domě Jakuba Demla téměř čtvrt století a ten kontrast mezi někdejším jeho životem a nynější úplnou vyprázdněností dopadal na mne jako údery jakési bezedné a prapodivné hlubiny. Zdi byly téměř holé, básník prý v poslední době rozdával své obrazy, regály v knihovně prořídlé - patrně rozdával i knihy - a hlavně pálil korespondenci a snad i nějaké rukopisy.

Po příkrých dřevěných schodech jsme vyšli nahoru a vstoupili do pokoje Otokara Březiny. Hned proti dveřím jsme uviděli dřevěnou truhlici, o níž mluvil Jakub Deml. Byla nezamčená, odkryli jsme víko. Její obsah neodpovídal přesně tomu, co mi o ní byl pověděl. Pravděpodobně utkvěl básníkovi v paměti její dřívější stav, který se později změnil. Nebyla tam velká lepenková krabice s  vybranými spisy s menší krabičkou, v níž měla být smlouva s Vyšehradem, nýbrž volně uložené svazky vybraných spisů Jakuba Demla, jak je, jistě se souhlasem autorovým, uspořádal Timotheus Vodička. Byly to zřejmě tištěné texty, oklepy i  rukopisy zabalené do tužšího papíru a převázané motouzem nebo stuhou. Na každém balíku byla nálepka se seznamem textů, které obsahoval. Mělo to být deset svazků, v jejichž pořadí však devátý svazek chyběl. Kromě těchto devíti balíků byly tam uloženy ještě dvě knihy: Pro budoucí poutníky a poutnice, objemný to deník z prvního údobí jeho tvorby, a Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Podle mého dohadu, který mi dodatečně potvrdil pan Vodička, Mé svědectví tvořilo chybějící devátý svazek. Pan Vrba si poznamenal na papír seznam všech věcí, které byly v truhlici a jež mi vydával, přinesl odněkud kufr, o němž mi řekl, že je majetkem pana Vodičky, vložili jsme všechny věci do něho a odvezli do  Třebíče. V den pohřbu jsem pak v Tasově odevzdal kufr panu Vodičkovi.

Balíky jsem doma neotvíral, prohlédl jsem pouze desátý svazek, který byl rozdělaný, a zjistil jsem, že v něm nejsou všechny texty uvedené na nálepce. Chyběly texty, které byly v seznamu tužkou zatrženy, a všiml jsem si, že i v seznamech druhých balíků jsou pořadová čísla některých textů podtržena. Pan Vodička mi později napsal, že se v balících se všemi texty neshledal, dodávaje k  tomu, že Jakub Deml z nich sám různé texty vytahoval a některé knihy lidem půjčoval.

Snad by mohl někdo říci, že jsem měl podle litery dopisu adresovaného paní Vrbové (pošli mi všechny zbylé rukopisy), hledat dále v domě a všechny nalezené rukopisy odvézti. Jenomže Jakub Deml nebyl už v této chvíli naživu, takže jemu je už jeho neteř poslat nemohla. Ani jsem tehdy ještě neznal jeho závěť, kterou přivezl později Dr. Dušan Straňák z Prahy a v níž činí dědičkou všech svých rukopisů, napsaných od roku 1958, paní Marii Vodičkovou. Ale hlavní bylo, že ve  svých návodech mluvil Jakub Deml jen o té truhlici a jejím obsahu, o ničem jiném se nezmínil a myslím si, že kdyby mu bylo na něčem jiném ještě záleželo, že by se o tom byl alespoň slovem zmínil, třebaže to bylo už nedlouho před jeho smrtí a on byl vysílen. Jemu zřejmě v té chvíli nezáleželo na nějakém tom rukopise, po němž pasou různí sběratelé, bibliofilové, slídilové a kořistníci všech druhů a  odstínů, nýbrž na tom, co se má z jeho díla, zbaveného všech efemérností, uchovat jako živný chléb pro pokolení budoucí. A to v tomto výboru skutečně je, i když snad čas v jeho podobě provede tu a tam nějakou drobnější změnu nebo úpravu.


(In: Jakub Deml: Poslední verše,
Vetus Via 1998)

 

Více o Jakubu Demlovi:

- Bibliografie, O Jakubu Demlovi autoř: Jiří Kuběna, Miloš Dvořák, Ladislav Novák, Radovan Zejda


 

Odkazy:

http://www.horacko.cz/tasov/deml.html
http://www.horacko.cz/tasov/demlziv.html
http://www.souvislosti.cz/archiv/fucik2-91.htm
http://www.zivotynawebu.net/jakub-deml.php
http://www.regionalist.cz/genius/deml.htm
http://bohemica.free.fr/auteurs/deml/portraits.htm

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 

Nejbližší akce