Texty -- Jakub Deml

Mluvme tedy o něčem jiném. Jednou ráno --- bylo to po nějakých svátcích, já už nevím, jen tolik si mlhavě pamatuji, že jsem byl nesmírně unaven a jenom jsem si říkal: "Ach, spáti ještě tisíciletí!" Spánkem totiž dostává člověk to, čeho právě potřebuje. "Prosím vás, pane doktore," stěžoval jsem si jednou lékaři, "co mám dělat? Já vám jinak neusnu než s rukama za hlavou!" A doktor povídá: "Buďte rád, to si vaše tělo samo tak pomáhá, vy celý den beztoho píšete, sedíte shrbený u stolu a tak aspoň v noci hrudní koš se vám vypíná a plíce si ulevují!" Ne, já bych řekl, že jsem se narodil na nešťastné planetě! Ale nechrne toho! Když tedy jednou ráno jsem si říkal breviář, chodě s hlavou zdviženou a prsy vypjatými po svém pokoji, zaklepal kdosi na dveře. "Dále!" Vstoupil člověk mne docela neznámý a značně ostýchavý. Nevěděl jsem, co si s ním počít, jenom jsem si tajně myslil: "Ježíš Maria, kdyby všichni neznámí a značně ostýchaví lidé přišli ti dnes ke dveřím... ?" Odevzdán svému osudu, pobídl jsem nevalně člověka, aby se posadil, jenom mi jeste napadlo: "Pro Boha, co já s ním budu mluvit?" Bezpochyby zahlédl mé rozpaky, ostýchal se ješte víc, takže mně nezbylo než mluviti docela otevřeně: "Kdo jste? Čeho byste potřeboval?" Řekl jsem to ovsem docela jinak a mnohými větami. A tu jsem vyrozuměl, že jest mu čtyřiadvacet let, že pracoval deset let v kterési továrně, ten továrník že ho propustil, poněvadž potřebuje prý jenom lidi zdravé... "A vy nejste zdráv?" --- Ne; sestra mne dala 800 korun, byl jsem Šest neděl v Tatrách a léčil si tam tuberkulosu, ale zdráv nejsem... a jsem zoufalý, protože teď už mne nic nezbývá, matka je na výměnku a stará, sestra také už nemá... Tak podobně mluvil, slzy měl v očích --- a Bůh ví, co mi to napadlo, začal jsem si mu stěžovati také já a takovým způsobem, jak se to dělá, píše-li člověk žádost o podporu --- teď si vzpomínám na jednoho lékaře, který vyslechl pacienta a řekl: "To nic není, to já mám taky!" A tak to říkal každému nemocnému. Nevěda, jak to skončit a urychlit, nabídl jsem mu jednu ze svých knih, on ji beze všeho vzal, poděkoval, ale já viděl, že se tím nic nestalo, ten člověk potřeboval lásky a já mu jí nedal, mluvil jsem s ním, jak asi mluvívají s takovým člověkem činovníci sociální péče, lidé za to placení, anebo jak se mnou mluvívali duchovní otcové, také placení, když před mnoha a mnoha lety jsem se na ne ve svých úzkostech obrátil --- konečně dopustil jsem se té největsí neopatrnosti, sáhl do kapsy a podávám tomu člověkovi papírovou dvacetikorunu; on uskočil, zbledl, začervenal se, zalesklo se mu v očích a zakoktal: Já nežebrám! Potom odešel... ! Byl jsem nadobro zmaten, a co bych zapíral?, i zahanben. Abych přisel na jiné myšlenky, chopil jsem se breviáře, abych v něm pokračoval, kde jsem byl přestal, než ten člověk přišel. A Čtu: "Dicat ergo: juvenis sum et despectus: quia Christus in paupere atque despecto mundum redemit, quia Christus humilitate diabolum vicit. Tu autem Domine miserere nobis." Po česku? "Rciž tedy: mladík jsem a opovržený: neboť Kristus v chudém a opovrženém vykoupil svět atd."

Byl jsem tehdy návštěvou, a abych pravdu řekl, zastával jsem poblíž velkého města jednoho faráře, který na týden kamsi odcestoval. Kolem půlnoci mne probudili, že mám jeti zaopatřovat do sousední vesnice. Kostelník, který sedl do saní vedle mne, uznal za dobré cestou mne poučovati, že ten nemocný je veliký "socán" a že s ním nic nepořídím, že nechce o zaopatření ani slyšeti atd. Nechal jsem tyto řeči na sebe působiti jen jak ten mrazivý vítr, který šlehal do očí, neboť jiného nezbývalo. Přišli jsme úzkou chodbičkou do světnice, kde bylo cítit petrolej, jalovec a nějakou zastaralou, hnijící ránu. Bylo tam více lidí, kteří se na mne dívali ustrašeně. Na chudém loži až po prsa přikrytý ležel muž, černý vousáČ, asi padesátník. Přítomní mne pološeptem upozornili, že má vysokou horečku a že "mluví s cesty". Usedaje k posteli na připravenou židli, zahlédl jsem v protějším šerém koute známý nízký stolek s náčiním ševcovským, ale sotva bych si to byl uvědomil, kdyby se bylo nestalo toto: žena toho člověka naklonila se k hlavě nemocného --- zpozoroval jsem, že má přítomnost dodává jí naděje --- a povídá hlasem ovečkovitě mírným: "Josefe, poslóché, je tade velebné pán..." Nastalo veliké ticho a nohy všech přítomných jako by ztrnuly. Nic. Cítil jsem, jak si všichni oddechli, že nemocný asi neslyšel nic, neboť oči měl sklopeny a ani sebou nehnul. Čelo bylo vlhké, vlasy rozcuchané. A neotevřev očí, najednou pravil: "Quia tu es Deus fortitudo mea, quare me repulisti, et quare tristis incedo, dum affligit me inimicus." ("Ježto ty, Pane, jsi statečností mou, pročpak jsi mne zamítl, pročpak kráčím ve smutku, an na mne útočí můj nepřítel?") Z přítomných nikdo tomu nerozuměl, jen jedna stařena, stojící u pelesti, poznamenala: "Von už vo sobe neví." --- Ráno mu zvonili umíráčkem. Později velmi opatrné jsem se na toho člověka ptal a tu jsem se dověděl, že ve svém dětství byl ministrantem. Mohu poctivě říci jeste jen to, že latiny výslovnosti tak čisté jsem předtím z úst člověka nikdy neslyšel. Byla to latina docela dětská anebo spíše latina věku nám neznámého.

in Deml J.(1941): Mohyla. 213 -- 216. Vyšehrad, Praha