Slova se vrací tam, odkud vyšla.

(Rozmluva Luboše Vlacha s Radimem Babákem.)

Radim: Když mi bylo pět, dostali jsme s bratem flétnu. Začal jsem chodit do přípravky s tím, že bych se na ni učil, a pak přešel na klarinet. Jenže jsem chodil za školu, takže z toho sešlo. Přesto jsem propískal celé dětství. Bratr se s kytarou prokousával etudami v Jirmalovi. Asi ve třinácti jsem na moskevské televizi viděl koncert akordeonového orchestru – to obrovské množství způsobů hraní a vyjadřování pocitů, od hospody až po kostelní varhany, byl pro mě objev.

Luboš: Hospoda od kostela není daleko … etymologicky koření v Hospodinu; kostel i hospoda – obojí je útulek, hospitalizace, bytí v Pánu … V hospodě i v kostele se komunikuje; vysedávání v hospodách je považováno za sekulární náhražku kontemplace, sublimovanou touhu po transcendentnu apod. S tím je spjata bohatá symbolika s aspekty historickými i poetickými. Pohostinství totiž vydává svědectví o víře. Židovsko/křesťanský koncept vidí v každém hostu vyslance božího: Host do domu, bůh do domu.. Měchy jsou chrámem ducha …

radim

Akordeon umožňuje vyjadřovat nejen emoce, ale i myšlenky … Od samého počátku jsem k hraní přistupoval s tím, že budu hrát své vlastní písně. Vyrůstal jsem mezi spoustou muzikantů a ti mi vždy říkali   „… hrej …hrej jak cítíš!“ Ovlivněn touto atmosférou jsem odmítal učitele. S kytarou to ještě šlo, nacházel jsem své akordy a melodie; pak jsem ale dva roky zápasil s akordeonem, každý den k němu usedal, marně však hledal nalezené motivy, pořád jsem se v něm nemohl vyznat. Nakonec mi nezbylo, než učitele přece jenom vyhledat. Nelituji toho. Otevřelo mě to řadu dalších postupů a možností.

Jedna věc je technická dovednost, instrumentální zručnost a druhá je umění otevřít se tak, abys ty city vyjádřil a nechal je volně vzlínat … to je ta emočně/osobní stránka hudby, kde se člověk bez intuice sotva obejde. Opačným pólem je hraní skupinové, kde jde především o vyladění na společný komunikační rytmus a intenci.

V tom je značný rozdíl … Dechová i tepová frekvence nebo rychlost mluvy se mění obvykle postupně, není-li ovšem něčím rytmizována zvenčí. Hraji-li sólově, je mé tempo poněkud proměnlivé. Při souhře více hráčů je třeba být ukázněnější. Co se týče intence, zamlouvá se mi, když na mě skupina působí spiklenecky a já si říkám: „To snad ne, to jsem ještě neviděl, to by mě nenapadlo.“

Vzhledem k tomu v kolika uskupeních jsi se jako aktivní muzikant ocitl, se těch spiklenců v Tvém okolí vyskytuje poměrně dost. To spiklenectví se demonstruje ve větě „Já nic, já muzikant …“?

Zkouším (zkoumám) nejrůznější koncepce. Svých vlastních (autorských) písní mám kolem čtyř hodin. Například jsem napsal svatební píseň Tobě lásko. Ta vznikla v devětadevadesátém roce na podnět mého bratra, který mě požádal, abych mu na svatbě hrál valčíky a polky. Ty já ovšem z hospod neznal, takže jsem musel sáhnout po zpěvnících. Ale šlo to až příliš lehce. Říkal jsem si – „písničku v tomto stylu napíšu za čtvrt hodiny“. Začnu tedy psát a za čtvrthodinu jsem měl asi deset slok; to by bylo příliš levné … spočetl jsem si, kolik je novomanželům dohromady let a rozhodl se, že právě tolik slok bude mít ta píseň. Vznikla tak asi třičtvrtěhodinová píseň o čtyřiapadesáti slokách. Teď ji již na repertoáru nemám, stejně jako řádku jiných. Musel jsem totiž některé písně vyřadit, protože jsem (ve třinácti-čtrnácti letech) začínal s písněmi, které mi nyní už připadají příliš moralistické. V roce 1992 jsem udělal projekt Návrat do plodové vody. Šlo o zpěv do vody, zpěv uvolněný na nejvyšší míru. Nahrávání proběhlo tak, že jsem do koupelny umístil magnetofon, na prádelní šňůry nad vanou jsem zavěsil dva mikrofony, které jsem zabalil do ponožek (aby nedošly újmy) a ponořil jsem se do toho …

Výsledkem je legrační artikl … Fonetická poezie, že?

Když jsem tu nahrávku pouštěl kojencům, tak se u toho vždy smáli.

To se jim ani nedivím, spíše se mohu podivovati nad tím, že na tutéž nahrávku stejným způsobem reaguji i já. Ale když se směji, tak na údiv není času …

che

Od devětadevadesátého roku hraji s Tomášem Vtípilem, od r.2000 se jmenujeme [che]. V r. 2001 jsme nahráli cd Hody, kde jsou pracovní verze písní, které se objevily i na dalším cd Vynášení a  vykládání věcí (2005). Mezitím jsem hrál i s kapelou Čvachtavý lachtan, se kterou jsem nahrál cd Ropa (2003) a se kterou jsme doprovodili Jaroslava Erika Friče na cd Jsi orknejské víno. V r. 2004 jsem nahrál cd se skupinou Pařez. Základ kapely tvořili Petr Vojnar a Karlos (oba Idiot Crusoe). V r. 2005 jsem realizoval nahrávku svého sólového cd O chuti do života. V tomtéž roce jsem s kapelou Čočka nahrával cd Fauullo Con Entusiasmo, v r. 2006 jsem s Tomášem Vtípilem a Maxem Bilitzou (což je německý rapper) spoluúčinkoval cd Neuland, které letos (2007) vyšlo. Vedle toho recituji (za doprovodu Ťovajzova barytonsaxofonu a Máriova klarinetu) poezii Miloše Kölbela z knihy Rok na čtyři doby. Nová nahrávka cd O chuti do života, stejné písně, ale v lepší kvalitě pochází z jara 2007.

Průběžně k těmto hudebním aktivitám spolupracuji (od r. 1999) s divadlem Líšeň; nejprve v loutkové stínohře Sávitrí, nádherná věc na motivy staroindické báje. Byla to tehdy jediná stínohra v Čechách. S divadlem Líšeň jsem účinkoval (a podílel se i autorsky) v loutkohře pro otrlejší dospělé Domovní requiem – Zlá hra. S divadlem Facka jsem spolupracoval na pouličním představení na motivy brněnských pověstí. Udělal jsem k tomu i několik písní, podílel jsem se autorsky, režijně i herecky.

Do veřejného vystoupení vstupují i emoční hladiny publika. Energie publika markantně působí na výkon hudebníků a herců – stínů.Ovšem ve stejné míře působí herci a hudebníci na energetické pole diváků a posluchačů.

Někdo je spíš rytmik, někdo melodik, sebe osobně považuji za harmonika.

Jako harmonikář patrně víš, že jméno harmonika je odvozeno z latinského výrazu harmonicus (souladný) a proto je spjato s harmonií (z řeckého slova harmoníá, spolek, soulad, společný jmenovatel …) Máš-li se za harmonika, tak to máš podobné jako ti filosofové, kteří považují harmonii za ekvivalent morálky?

Je to sdílení … Harmonie a morálka se vzájemně ovlivňují. Morálka nemusí být v souladu s vnitřním laděním člověka, které může být i v protikladu. Pojem harmonické společnosti si mohu dát do souvislosti se skupinou lidí, kteří jsou vnitřně spřízněna jinou mírou než tou, kterou většinová společnost nazývá morální. Morálka rozlišující dobro od zla je dána výchovou, harmonie umožňuje se s dobrem a zlem vyrovnat. Spojení dobra a zla vytváří osobnost. To je nevyčerpatelné téma …

radim

Ale sdílení je zároveň sdělováním i dělením. Co převažuje?

Při přednesu poezie převzaté, je text předem dán, jsem soustředěn na jeho význam, nejbližší sdělení, zároveň se chci podělit o krásu a kouzlo v něm obsažené … jinak bych mohl číst skále nebo do studny (což může mít taky něco do sebe). Hra s kapelou bývá radostí, o kterou se dělíme s publikem, i přes mnohdy neveselá sdělení. Euforie snižuje práh bolesti. Sólové vystupování je nejsvobodnějším, ale rovněž nejtěžším (zodpovědnost padá na mě), můžu bezprostředně reagovat na publikum, a pokud je senzitivní, mohu si dovolit i písně hůře stravitelné, které běžně nehraji. Mohu vynést na světlo i méně zjevné. Nemá cenu nalévat ovocný destilát někomu, kdo pojídá jen přešlechtěné ovoce bez chuti. Někdy se člověk může rozkrájet (rozdělit) a přesto to jde vniveč (sdělení nikdo nezaznamená).

Poezie je interní záležitost, hudba je externalita. Přesto může být jedno druhým a každé spojení je žádoucí. Takto vnímám sdílení – o němž jsi právě mluvil.

Já původně nechtěl být hudebníkem, odmalička jsem psal básničky, ale nazřel jsem, že text s hudebním podkladem spíše najde adresáta.

Ale to, že poezie (na rozdíl od popmusic) nemá sociální prestiž, že &ndfash; jak říkáš – málokoho zajímá, nehraje roli, protože když začnu pátrat po tom, čím ona prestiž reálně je, z čeho je, tak záhy zjistím, že jde o nehorázný shit. Výraz prestiž maskuje cosi tak perfidního, jako je veřejné mínění, triviální propag/ gagaga … a splašky marketingu. Kdežto báseň je privát svátosti, niternost; niternost v relaci k pospolitosti v níž se nachází, pokud se jí to ovšem právě daří …

Několik let jsem se zabýval tvorbou preparovaných textů, z nichž jsem recitoval i na několika autorských čteních. Zevrubně jsem zkoumal výrazové možnosti preparované poezie. Rok to byla jen legrace, ale pak jsem zjistil, že mi to umožňuje poměrně volný pohyb a že to, co si z toho podvědomě přeji dostat, nakonec stejně vytáhnu. Určil jsem si striktní pravidla, vzal populárně naučný časopis (pozdější číslo téhož, s nímž jsem začínal) a škrtal přebytečná slova a grafémy. Nic jsem si nevymýšlel, žádna slova jsem nespojoval, nepřehazoval, jenom jsem škrtal a škrtal. Jako se čte mezi řádky, já četl v řádcích. Šlo o pohyb v omezeném prostoru, vlastně o práci s tou vymezeností, tedy o práci s tím, co je předem dáno, oproti běžnému způsobu psaní, které je zpracováváním toho, co se subjektu děje. Postupně jsem vyškrtal celý časopis.

Z globálnějšího hlediska je veškerá poezie preparací nutně; vždyť báseň vzniká preparováním jazykového korpusu. Škrtání je věda, myšlení jakožto proces selekce je taktéž škrtanicí. Takže jsi právě provedl poslední škrt a dál?

Knížce takto vzniklých textů jsem dal název Na ples, ale pak jsem (vyjma několika málo návratů), musel tento proces opustit. Začal jsem si totiž preparovat i svoji mluvu.

Ta sbírka publikována nebyla?

cesnekovy_hlavy

Ne, krátká ukázka z toho vyšla pouze v Hostu; jinak jsem publikoval v Jihovýchodní poště a pravidelně publikuji v Umu pakultury. Ale co nevidět by se ten soubor měl objevit na netu www.radimbabak.cz, kde už ostatně visí mé básně z edice Filtrační poesie, kterou kamarád Jiří Nechuta vydává v miniaturních nákladech. (V této edici mi vyšly sbírečky Sebeklam, Kuikuč, Apendix, Rozplizlá, Trochu hrachu). Utrhneš si báseň a máš filtr.

Dotyčný si pak ten text bere do úst.

Slova se vrací tam odkud vyšla.

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce