Pasáže

(dialog Briona Gysina a Williama S. Burroughse)

Brion Gysin: Jak do těch maleb vstupuješ?

William S. Burroughs: Většinou se prosmýknu pasáží, jak tomu říkám, často je jí obličej. Za očima se se otevírá výhled do krajiny. Jindy výlevkou: několik náhodnách detailů nebo určitá barevná skvrna vytvoří trychtýř a malba je rázem trojrozměrnou, ztvrdlou sádrou, nefritem nebo jiným ušlechtilým materiálem.

Malba se rozprostírá na čtyřech plátnech. Pozoruhodný je způsob, jak do sebe jednotlivé sekce, i když jsou od sebe několik centimetrů vzdáleny, doslova zapadají. Hmota malby se jako padací most klene nad propastí. Něco proudí nicotou. Dovolím si tvrdit, že je to vůbec první obraz ryzího prázdna … lehko se jedno plátno do druhého plátna zasouvá.

Zničehonic vidíš všelicos. Svěží krajina, džungle…  a jízdní kola…  celý cyklistický svět…  koloběžky…  všechny možné tváře…  opičí výzory…  zvadlé opičí grimasy…  svět archetypů…  další světy. Znenadání máš úplně fialový svět nebo úplně šedý svět, který probleskuje malbou. Světy jako by byly, osvětleny každou jednotlivou barvou, stvořeny z barvy. Myslíš na červený svět a pak například modrý svět. Vydal jsem se na barevnou procházku po Paříži. Vyzkoušel jsem něco, co jsem spatřil ve tvých obrazech. Barvy se rozstřikují po celém plátně úplně jako na ulici. Šel jsem po bulváru, najednou jsem pocítil chladný poryv větru za teplého dne, a když jsem se rozhlédl okolo, viděl jsem všechno modře, ulici přede mnou…  modrou na šátku…  modrou na zadku mladého dělníka…  modré džíny…  modrý dívčí svetr…  modrý neon…  šmolková obloha…  všechno modře. Když jsem prozřel, viděl jsem všechno červeně, semafory…  světla, auta…  průčelí kavárny…  mužský nos. Tvoje malby mě nutí vidět ulice Paříže jinak. Vynořují se pouště, Mayské masky, fantastická architektura padacích mostů a přehlídkových mol, ruská kola.

Brion Gysin: Jednou jsi mi říkal, že to všechno máš zároveň.

William S. Burroughs: Ne. Permutace je první opravdová časoprostorová malba, je zde zobrazeno, co se skutešně odehrává před malířem a v pozorovateli – v časoprostorovém smyslu, skrze schémata, pomocí barev, barvy mění tvary. A potom bezprostřední návaznost na skutečnost, popsané časové sekvence. Vidíte věci v pořadí, které je v podstatě časovou posloupností. Nenapadá mě jiný příklad zobrazení času. Nedokážu vidět všechny tyto různé úrovně najednou, protože to jako by existovaly samostatně, každá ve své časové posloupnosti. Tady je případ časoprostorové malby. Můžeš hledět hluboko do různých krajin a nejednou se vrátit k tomu, co se vynoří na povrchu. Hmota malby se pohybuje dovnitř a ven.

Když pozoruješ jednu vrstvu obrazu, znenadání ji vidíš v celku. Oko, které je nálevkou, tě náhle vtáhne do krajiny, jakou jsi dosud neviděl. Svět hraček a svět, který je nějak znepokojivý…  obydlených mechanickým hmyzem…  útočí na sebe a muže v brnění…  z jiné planety. Nebo to mohou být jednoduše moderní stroje…  svářečky, padací mosty na pozadí.

Brion Gysin: Ano, lidé měli výtky.

William S. Burroughs: Nechápu. Ta plátna jsou zásadní. Cui bono? Jako by na tebe vyskočili mikrobi z mikroskopu a křičeli: „Už se na to nemůžu dívat! Na ty ohavnosti…  jak dole po sobě lezou!“ Vidím tě, Brione, v mé vlastní tvorbě. Jsem přesně řečeno experimentátor. Tvrdím: „Věda, jenom exatní věda!“ Jsme vědci. Zkoumáme různé vrstvy událostí. Když narazíme na něco ohavného, není naše vina. Pokud někdo najde skutečně ošklivě vypadajícího mikroba, přestane protože, za ním přijde nějaký idiot a řekne: „Pornograf! Musím vám říct, že celé rodině se dělá zle při pohledu na ty vaše diapozitivy! Na vás a vaše hnusný fotky!“ Když uvidí ve tvých obrázech věci, které jsou podle nich zvrácené, netroufají si. Vy malíři si můžete dovolit být zvrácení a ohavní. Lidi si toho hned nevšimnou anebo si netroufají, protože by na sebe vrhli špatné světlo. „Vidím to, protože je něco ohavné a zkažené ve mně.“

A tady je spousta plápolajících postav…  polité benzínem v plamenech po celém plátně…  běžící lidé na útěku. Horní roh obrazu se odchlipuje, aby je zakryl. Proč? Svět lučních koníků…  krystaly…  orient…  orientální tržiště…  je tam teta v eletrickém vozíku zahalená závojem. Je pod skleněným poklopem vývěvy. Laboratorní technika…  nahoře se rýsuje město…  divný plovoucí město, které rychlostí světla sebou smýká časoprostorem. Tady něco mezitím mění svůj objem. Vidím různé tváře…  za očima se otevírají dveře a okna…  stovky tváří jedna přes druhou. Někde se prolínají, jiné jsou invariantní a tak dále…  složité konstelace. Dole plavou rybí muži, kteří vypadají jako by byly od pasu dolů z odpadků… 

Po celém plátně planoucí pohyby…  proměňují se v potrubí…  pulzující trubky…  potrubím je vedená energie…  proudí celým obrazem. Obraz se stal trojrozměrným. Můžeš ho sledovat měsíce a pokaždé se vynoří něco úplně nového. Pokaždé, když se podívám na tento obra, vidím něco, co jsem nikdy předtím nikdy neviděl. Někdy narazím na známé záchytné body, ale jejich postavení se mění jako na hvězdné obloze…  jako známá nároží. Scénu tvoří nově příchozí. Slovy nevysvětlitelné. Jsou to různí zelení mužíci tvoření hovnu podobnou hmotou cirhotických jater. Tváře jako ztvrdlá jádra…  Celé plátno náhle naprosto dokolnalé a jasné…  fantastický svět tváří…  jsou tam zpola domy…  zamrzly v podivném růžovém žužu…  zamrzlé peklo…  hmota se bezpřestání pohybuje…  chvění, pohyb, proměna. Vidíš, jak se na plátně samovolně přelínají obrazy…  vše se stává v okamžiku něčím jiným…  Zároveň zapomínáš, co se stalo před minutou. Vytržení…  byla tam hlava…  teď je z ní stal bytový dům na zemi. Tady je růžový kopec. Když se k němu vztahuješ, převine tě nazpět do předchozího stavu.

Potom existuje bod, ve kterém můžeš vidět oba obrazy zaráz. Mě je to spíš na obtíž. Dává úžasný pocit závratě…  jako bys musel dýchat penisem a mohl se nadechnout jen když se ti postaví. Ošidná situace…  nějak souvisí se strachem z pádu z velké výšky. Prvotní strach ze zadušení a ztráty opory, která je v nich obsažena, dodavájí obrazu znepokojující aura. Někdy se mi zdá, že obrazem pulzuje světlo…  jindy všechno zkamenělo.. porézní kámen…  amorfní látka mezi kamenem a tkání jako korál. Potom je tu divné rostlinné pletivo…  jako by lidé, které tam pozoruji byli rostliny…  vyrůstaly z potrubí, které tvoří plátno.

Neskutečný! Před chvílí jsem zahlédl dokonale ostrou fotografiei Gregory Corsa. Teď je pryč, ale jsem si jistý, že se zase objeví. Pozoruhodné je, jak tyto momentky probleskují dovnitř a ven. Tyto záblesky jsou jedním z nejpozoruhodných jevů, kterým jsem kdy zažil…  ve všech možných stavech. Podivně známé tváře srůstají spoutané liánami a úponky…  opičí tváře. Najednou podlá, blouznivá tvář ze sedmnáctého století s volánem kolem krku stojí před domorodou chatrčí.

Brion Gysin: A není to náhodou literatura?

William S. Burroughs: Čtu si v tom. Křídla tiše klapla …  beze slz…  polibek…  a sbohem a šáteček…  Gysin slzný plyn…  Gin Gysin…  Brion… 

Brion Gysin: Čtu to jinak: Vážení s úctou…  shohem a šáteček…