Sobota 16. července 2016

„medvěd s kozlem v hospodě sedí, jsou oba ožralí, sotva že hledí“, to byla vlastně jediná výchovná věta, kterou jsem od svého otce kdy slyšel, týkala se stolování, u společného stolu tehdy, jak jen to bylo možné (a u něho to často možné nebylo, protože trávil spoustu času „ve fabrice“, jednou musel vstát a jít dokonce od Štědrovečerní večeře, po té co se vrátil ke stolu od telefonu, „musím jít, měli jsme smrťák“, to slovo jsem často v dětství slýchával, otec pracoval na koksovně, „smrťáky“ tam byly časté, pod tím slovem jsem si jako malý kluk představoval jakousi záhadnou loutku, úplně jsem ji viděl, šedivou, s černými vráskami),

Pátek 15. července 2016

veřejný slovník je dnes zaplevelen obraty jako „obyčejný člověk“, „prostej člověk“ apod., nehledě ke všem těm „pseudo“ a „rádoby“ apod. znevažujícím předrážkám, dehonestujícím prakticky cokoliv a kohokoliv, souvisí to s právě odnedávna tak progresivně vzývanou „přímou demokracií“, aniž by se domýšlely její možné důsledky, aniž by se zvažovaly řádné dějinné analogie, zkušenosti a zákonitosti lidského konání na celé ploše lidské historie, jde především o výkřiky – z části velmi pochopitelné – obecné frustrace a neschopnosti rozlišení jejích příčin, vedu v tomto smyslu přes internet i několik osobních „zápasů“,

Čtvrtek 14. července 2016

výroční den Francouzské revoluce (která dodnes neskončila), Spojené státy americké měly tehdy 13 let, začínaly některé historické vzorce, které dodnes jsou poučné, dodnes s nimi zápasíme, soudíme je, podléháme jim, a v konečné fázi se vždy v posledku nepoučujeme, a hever dějin nám dál drtí zápěstí a ochromuje údy, v tom naše osobní osudy, právě dnes by se má sestra mohla dožít sedmdesáti let, umřela před patnácti, tiše, nikoho svým odchodem neobtěžovala, bývala vždy tvrdší než já, jednoho dne zvedám v Brně telefon, ve sluchátku neznámý ostravský hlas, ne, to máte špatné číslo, ještě jednou, ne, to jste si spletl číslo, ne, nespletl, jeden z jejích pěti synů, „mamka umřela“, stojím zkoprnělý, poslední můj nejbližší příbuzný, průvodce mého dětství,

Středa 13. července 2016

byl před několika dny svátek svatých Cyrila a Metoděje, ale rád bych napsal o někom jiném, o Metropolitovi moravském, arcibiskupovi olomouckém (1921-1923), rovněž jedinečné a originální, pro národ a Církev nesmírně obětovné, osobnosti, Antonínu Cyrilu Stojanovi, rodáku z Beňova u Přerova, tuším, že jeho dům ještě zcela nepropadl zkáze, ale nejsem si tím jist, dovídal jsem se o něm skrze knihy jeho sekretáře Františka Cinka, ale taky skrze monografii profesora Bohumila Zlámala, kterého si ještě z někdejší Olomouce pamatuju, vlastně dva významné profesory A. D. 1969, oba jsem potkával ve dveřích do chrámu Svatého Mořice, tím druhým byl prof. Oldřich Králík, který mi na jeden můj text, ke kterému se shodou okolností dostal (ten text se jmenoval Zlatý anděl psal mé jméno…), řekl, „to není nic, příteli, všechno vás ještě čeká, je potřeba pracovat, pracovat, pracovat“, já jsem to tehdy takto ani nemohl chápat, s těmi prvními dvěma slovesy jsem souhlasil, ale za to třetí jsem si umanutě dosazoval „a milovat“,

Úterý 12. července 2016

k té „imigraci“, toulal jsem se kdysi (1965? 66?) Slezskem a Sudetami, byl červenec a skoro mrzlo, měl jsem na sobě jen černý „šusťák“, který mi tehdy jako unikum přivezl otec ze Švédska, zima mě zchvacovala, ani slunce přes den jako by nevyrovnávalo ty noční ztráty, zatoulal jsem se taky do Zlatých Hor (Zuckmantel – Maria Hilf! tehdy skoro v troskách), velké vybydlené činžovní domy, zachovalé, ale pusté a chladné, procházel jsem hospodami a v jedné narazil na partu Řeků (připomínám, že tou dobou žilo v maličké Vidnavě 19 národností!), kteří se ke mně, přivandrovalci, chovali příjemně přátelsky, přitom drsně chlapsky, což mi v těch mých sedmnácti letech hodně imponovalo,

Pondělí 11. července 2016

byl tady se mnou jeden čas už velmi starý pán, ale živý a temperamentní, o dvacet roků starší než já (Altbrünner, ročník 1929, jmenovec pana Šafaříka, křtěný na Ladislava), povídali jsme si spolu, ale ne moc, spíš výjimečně, nějak jsme si vnitřně rozuměli, vystudoval kdysi „šuřku“, obor keramika a nejspíš se tím i v životě živil, ležel hned na vedlejší posteli, a spolu nás taky na vozíčcích odváželi jednou za měsíc do druhého patra budovy na Mši Svatou, kterou zde slouží nemocniční kaplan, pak o tom pan L. Š. s nadšením a starodávnými slovy vypráví do telefonu svým přítelkyním, možná zrovna tak starým jako on sám, ale třeba taky ne, protože tito lidé se většinou stýkají s různými generacemi (byli taky za ním jednou dva úplně mladičcí lidé s tričkem v krásné zeleni a s nápisem „Dobrovolník“ na zádech),

Neděle 10. července 2016

„no výborně!“ říkám sanitáři M., když nade mnou právě otevřel velké okno, „jéé, promiňte…“ a hned běží to okno zavřít, ale ne ne, já mám vzduch moc rád, brzdím ho, ani ho nenapadlo, že to nemyslím ironicky, asi je na to tak zvyklý, což se mi jeví dost nevesele, ironie, to je taky téma, četl jsem nedávno, v eseji přiloženém k tzv. nejlepším básním roku 2015 (nakladatelství Host mě potěšilo, že mi tu knížku poslali, aspoň jsem si tento jejich „projekt“, původně americký, mohl prohlédnout z blízka), velmi dobrá slova o ironii jsou v závěrečném eseji, i jinak je ten doslov poměrně mladého člověka (nar. 1983) dobrý, jen mě trochu vyděsilo, že se oborově zabývá „především mladou literaturou“

Improvizace vzdálená od reality

Upevnil jsem vrták. Odaretoval vrtačku a špičku položil na tužkou nakreslený křížek. Hlava se roztočila a náporem vrtáku se malta oddrolila. Na podlahu dopadají kusy omítky. Via Appia ponechána osudu. Bílý prach, bodláčí a borovice. Domine, quo vadis? Před muslimskou modlitebnou ukazují holky šunky v podvazcích. Skupina samčích jedinců spustila klaku. „Co je český, to je hezký.“ haleká do mikrofonu alfa samec.

Luboš Vlach - Oratio

ALLIUM ORA
ZVEDÁ SE HORA
DÁVÁ SE DO TANCE
NAPROSTÁ DŮVĚRA

KREV VE MNĚ VŘE
ZA/KLEPE NA DVEŘE
OJ TA SVATÁ HMOTA
V TĚLE SE MI MIHOTÁ

Sobota 9. července 2016

mám před sebou, nad dveřmi do mého současného pokoje, maličké červené světýlko, které svítí nepřetržitě ve dne i v noci, je to mé malé „věčné světlo“, ke kterému se obracím v modlitbách, jako ke skutečnému Věčnému Světlu, ke skutečnému Kříži, k jehož patě jsem se modlíval vždy, dnes se modlívám mnohem méně než dřív, ale mám za to, že jaksi intenzivněji a s větším nasazením, dá-li se to tak říci, dříve jsem hodně „memoroval“, opakoval totéž, trápil se v kleče někdy i hodiny před křížem, dnes ale jsem stále více přesvědčen, že modlitba v pravou chvíli a v požehnání soustředěná a skutečně už v pouhém vnitřním pocitu „komunikující“, je vzácnější a potřebná, jako by nezáleželo na její délce či nepohodlí, v němž se modlíme, jsou to zvláštní poznatky, ke kterým docházím až „na stará kolena“, ostatně i o mnoha dalších věcech jsem věděl už dávno, ale teprve když vznikl jakýsi most, napětí uvnitř mého niterného ustrojení, jsem je skutečně a jaksi samozřejmě akceptoval, bez nějakých dalších výmluv, naopak s ostrým vědomím, že takto a nejinak je to správně, –

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 

Nejbližší akce