viděl jsem tě svlečenou
ve výkladní skříni
viděl jsem všechno to
co neviděli jiní

jsi poslední model
ničím neřízené rozkoše,
do chvíle než zmačkám tě
a odhodím do koše …

sprejer postříkal kostel
nápisem Vegan
chtěl navést lidi k zelenině
nový Luther postříkal kostel
symbolem vagíny
chtěl navést lidi na správnou cestu

kdo chce okrást Češky?
dcera Slováků
pusa spojená s USA
čísla nakažených klesají
vědci jsou zmateni

cítiť
sa z posledných síl
bez seba
niekde nastala chyba
mýliť sa by bolo ľudské
keby bola potreba
nestydatá zberba
utrhla sa kotrba
guča nervov
uzlík
prosík saranča
nafukovacia anča

rádius
pádu
mojej existencie
tristnej
kulisy
zrichtovaného napadrť
nalpa bortáka
salto mortale
ktoré má každý u prdele
femme fatale neboráka
ktorý v tichosti ševelil
ozýval sa však čudesný rev
ktorým ho ktosi povelil

Nad korunami rozsochatých stromů oblohou pokojně pluly oblaky … nad oblaky ve vzduchu viselo ticho a zářil Měsíc.

V zahradách i v tmavém parku se v jemném vánku prolínaly a pulsovaly vůně. Ušlechtilá vůně růží vibrovala ve vzduchu, prostupoval ji nespoutaný karafiát, rozechvíval vanilkový otočník, okolo se rozléval šeřík.

Vše vzrušením a horlivou vášní přebíjela vůně jasmínu … sladká, agresivní vůně naplňuje smyslnou touhou kouzlo letní noci. Valila se v širokých vlnách do hlubiny starého parku … omamná, vlahá, těkavá jako obrazy milostných myšlenek.

Hudba klavíru – tlumená rudými závěsy – se drala ven rozsvícenými otevřenými okny zahradního domku. Ruku v ruce s teplou barvou světel radostně letěla po širokém kamenné schodišti, kterým se vcházelo do parku, aby se rozplynula mezi růžemi a jasmínovými keři. Ztlumený tón se rozléhal potemnělým altánem a po cestách mizel … pod buky ve tmě se pohupovala ve vlnách doznívající květinové vůně.Spolu utonuly v mohutném listoví. Průhledný měsíc zaléval namodralým světlem ticho a stíny vlahé letní noci.

KEBY som nikdy nebol
nežil nevedel o sebe nič
tento počin by ma nestál oči
KEBY neprišiel som nazmar
bárs by ma nebolo
KEBY neučičíkala by ma bolesť
k spánku náruživému (Kristián Čura)

trefila by do [pří]stavu
vlna KDYBY
byla v jiném stavu?
KDYBY přišla k sobě
ve vnitrozemí?

páchnu
ani nepáchnu
tu dnu, kde so smrťou lámeme
denný chleba
Trojjediná osoba
vina, ktorú nikto neodčiní
ako počin
hádžem ti svoje oči
do jamy levovej
nervovej stopy medzi ja a my
devolúcia mámenie blížneho
vyžírky na lampárni
kumpán, ktorému ruplo
flagelant pánt tramp
špinavej kurvy matere zeme
flagrantná nenávisť a závisť
posraný špekulant
by sa bol dekoval
len čo by som zaatakoval
od prírody bulo
by bolo si nasralo
do gatí

kardinál Marx rezignoval
milosrdná sestra před komisí zkoušela dokázat
že je po očkování magnetická …
má neomarxististický pocit
že slehla
Církev Svatá Římskokatolická
se ocitla ve slepé uličce
různými variantami
vše zcela rozmlží
dochází ke zmatení
zůstala jen velký sestry pussy
co se jí tam vejde trojjedinost najednou

Chci před Tebou, Pane, vzpomenout na své mrtvé. Na všechny, kteří patřili ke mně a odešli. Připadá mi, jako by se mnou životem šla velká skupina lidí a každým okamžikem se někdo mlčky odloučil, odbočil z cesty a ztratil se ve tmě. Skupina je stále menší a tišší a jednoho dne také já mlčky odbočím …

Ti, kteří odešli, mlčí. Napodobují tvé mlčení. Zůstávají pro mne skrytí, protože vešli do tvého života. Slova jejich lásky ke mně splynula s jásotem tvé nekonečné lásky. Zde na světe se my lidé ustaraně a uspěchaně ujišťujeme o vzájemné lásce. Ty však chceš, abychom na důkaz víry pomocí skutků lásky opustili sami sebe a smysl svého života našli v tvém životě. V něm žijí ti, kteří nás předešli. Protože žijí mlčí. My naproti tomu hlasitě mluvíme, abychom zapomněli, že jsme smrtelní. Jejich mlčení je slovem jejich lásky. Ať mne provází toto jejich slovo, když ode mne odcházejí k tobě – a tak i mně jsou nejbliž-ší. Oni žijí životem, který i mně je vlastní, ač zatím ještě skrytý. Oni jej žijí bez závoje ve věčném světle, v nekončícím dni, kterým jsi ty sám. Plnost veškeré skutečnosti.

Bože živých, buď také mým životem!

(in Malý nebeklíč. Modlitby staré & nové; Vetus Via. Brno 1997)

Boh
kde len to si
hľadám Ťa
ale nejde mi to akosi
na tejto ceste-neceste stratil
som sa z tvojej stopy
črepy rozbitého zrkadla
sebareflexie tela
na škripci sebezpytu
tlačím ho v tomto kopci von
z labyrintu útrapy
volám ťa na svetlo k svetu
zničenej duše
nevychovaného citu asociálneho
jedinca z kúta bútľavej vŕby
všetky tie chyby, ktoré sú kontradikciou
tvojho vedomia čo snováš
ako pavúk večného návratu …
na rováš, čakám, kedy ma sundáš
môj život je fikciou, a tá je čudnejšia než pravda
ty bundáš …