Pátek 12. srpna 2016

tak už je to tady, musím si to „zvíře“ ještě prohlédnout zblízka, ale jedno je asi nepochybné, téma „(ne)přechylování“ ženských jmen je znovu na programu dne, jedno z jinak spíše úctyhodných polistopadových periodik, týdeník Respekt se rozhodl tuto věc pro sebe posunout, v článcích, kde se dříve přechylovalo, logicky, slovansky a tradičně, nyní se anglosasky substantivizuje, jazyky syntetické a analytické se roztomile mísí, to téma lze vzíti z více stran, nikdy jsem neměl problémy s užíváním jména Marilyn Monroe (která se ostatně jmenovala Norma Jeane Mortenson, tedy Mortensonová), ani o Giuliettě Masina jsem jinak než takto nemluvil, protože to pro mne byly a jsou samoznaky,

Čtvrtek 11. srpna 2016

„citoval“ jsem včera deník Kryštofa Kolumba, ale nebyl to nejspíš citát přesný, citoval jsem podle myšlenky, podle rytmu, „dnes na levoboku objevilo se několik ptáků“, vzpomněl jsem si při tom na překlad Bohuslava Reynka jedné Traklovy básně, kde je nádherný verš „večer na terase opili jsme se hnědým vínem“, nikdo nikdy už to tak nepřeložil, žádný jiný překlad mi takto neutkvěl, je v tom smysl, logika, krása, rytmus, poesie, přehoďte dvě slova, a bude to něco zcela jiného, je stěžejní překlad Dantova verše „kde život náš je v půli se svou poutí“, pochází od Jana Zahradníčka, tehdy sotva z kriminálu propuštěného, bez práce, bez obživy, přeložil části Božské komedie, jak lze nejlépe dohledat u Bedřicha Fučíka, v jeho jedinečných svědectvích, myslím, že Zahradníčkovy dantovské překlady nejsou snadno dohledatelné, a Božská komedie vyšla se slovy přehozenými už v tom úvodní verši „nel mezzo di cammin di nostra vita“, pro mne jeden ze smutků české „literatury“,

Středa 10. srpna 2016

moje nemožnost v přímém přenosu, jeden z inspirativních zdrojů pro toto mé psaní blogů byl Kryštof Kolumbus a jeho lodní Deník, vydaný u nás kdysi za První republiky, prakticky na každý den jsem nacházel jeden zápis, aspoň kratičký, třeba „dnes na levoboku se objevilo několik ptáků“, a nic víc, obdivoval jsem to, a když jsem začal tyto blogy psát, umínil jsem si stejné, každý den aspoň slovo, větu, ani teď naposledy se mi to nepovedlo, mohu si nalhávat, že jsem často honěn po nemocničních odděleních, je to výmluva, od 16. 6. jsem se aspoň na moment mohl k počítači dostat každý den, už se stalo, pokračuju takto a nerad formuluju, což už formulovat musím,

Žánrové obrázky z pokusného pole

Výpůjčky se vkrádají. Svět sám je v neustálé přestavbě a co teprve představy o světě? Dnes nejsem čerstvý. Diplomacie, co to je? Nasranej, nemohu explodovat … zranil bych svý bližní, zbývá imploze negativních pocitů, jakési prostocviky, rodea na Bucefalovi … Di do Kauflandu pro inspiraci, kokote.

Tkanina prosákla potem, dva krví pomazaní lidé leží obaleni fólií na dlažbě. Policité rozhánějí čumily. Jednotlivá vlákna se propalují pokožkou. Slunce je nemilosrdné. Kyselinou rozleptané zřítelnice, vystředěné vnímání … Za každým flákem masa je zmarněný život. Eumenidy byly usmířeny krví němých tváří. Podušen ve vlatní šťávě … ten příběh je tak tragickej, že mu přestávám rozumět. Hromada jevů, kterou sotva kdo dá dohromady. Se sprirálou okolo krku míjím … horor typu kremace.

Pátek 5. srpna 2016

barvitý sen: letím boeingem na jakousi banální pracovní cestu, zastupuju nějakou šéfovou, která zase „odtamtud“ cestuje taxíkem, pak náhle střih a vracím se jakýmsi říčním kanálem z Rouenu či Marseille, to mi nějak splývá, dokonale pohyblivá loď suverénně vybírá zákruty řeky a jede velmi rychle, sedím v jakémsi kupé s několika trampy v maskáčích, je tam taky nějaká velmi distingovaná paní, které říkám: „už myslím brzy bude Brno, že?“ říká, „ano, Brno“ a vjíždíme právě do jednoho z brněnských předměstí, pořád v tom říčním kanále, loď se řítí jakoby odkudsi od Cejlu k Hlavnímu nádraží, rychle míjí poštovní budovu a zastavuje někde v místech Nových Sadů,

Čtvrtek 4. srpna 2016

matení slov je velký problém, onehdy někdo na Facebooku prohlašuje, až se mu od huby práší, „jak se říká, zahálka není hřích“, kdo to kdy říkal? znám „nevědomost hříchu nečiní“ nebo „vtipné“ nápisy (německé většinou) na dětských polštářcích, „kdo spí, neřeší“, ale zahálka, tedy lenost, byla vždy doslova jedním z vyjmenovaných hříchů, chápu slova „plakat s plačícími“ a „radovat se s radujícími“, ale zde mne někdo nutí, abych „hřešil s hřešícími“, což pokládám za zvrhlost,

Středa 3. srpna 2016

dohadovali jsme se kdysi s přítelem Milanem Klimešem o přenosnosti osobní zkušenosti, já jsem tvrdil, že žádná osobní zkušenost není přenosná, on, jak už to v hospodských debatách bývá, tvrdil opak, nedošli jsme k ničemu, jenom jsme oba tvrdili a dokladovali pořád to samé, kdoví, možná dva aspekty téže věci, dva úhly vidění, trochu posunuté významy slov pod každým z nich se skrývající, nevím, jisté je, že jsme – jak už to v tom hospodském diskutování bývá – nedošli k žádnému závěru, a s Milanem už ani nedojdeme, protože umřel, ale co si s tím mám počít já?

Úterý 2. srpna 2016

k té paměti něco ještě, Standa Penc mě ironizuje jakožto „pamětníka“, protože jsem se už nemohl neohradit, když při sebemenší příležitosti se vyřítí vůči jakémusi politickému „špinavci“ z minulosti, přičemž jeho osobní znalost oněch totalitních let může být pouze omezená, legitimuje se přitom (kolikrát už jsem to zachytil a nikdy nekomentoval?) jakýmsi „potvrzením“, čím vším se do svých 19ti let (tedy do r. 1989) zasloužil, bral jsem to tak, že to asi nějak k životu potřebuje a je to zkrátka jeho „způsob“, prosím, teď však vyjel na svou spanilou jízdu za spravedlností několika obecnými a jednoznačně odsuzujícími slovy proti Františku Stárkovi-Čuňasovi, což se mě nemile dotklo, nejen proto, že nejsem příznivcem zjednodušujících a absolutizujících soudů, ale proto, že Standovy obecné, a zcela negativní a jakoukoli politickou činnost vlastně znemožňující výkřiky pro dnešek k ničemu nejsou,

Pondělí 1. srpna 2016

vynořil se odkudsi z Chomutova, což je kraj Skalákův, jakož i Čuňasův, pokud vím, jistý mladý doktor-onkolog jménem Marek Hilšer, další kandidát do presidentské volby v roce 2018, poprvé jsem slyšel jeho jméno, poprvé jsem si ho mohl prohlédnout skrze video, které se mi objevilo na Facebooku, a byl jsem nucen ihned (při „sdílení“ tohoto videa) napsat: ano, rád zde dávám toto video – o tomto člověku jsem poprvé uslyšel před dvěma dny, vím jen to, co se objevilo na Facebooku, jedno však již teď vím jistě: není to člověk nepolitický (kandidátů „idealistických“ a z ne-politických pozic vycházejících se trochu obávám), jeho slovo je jasné, aspoň v tom, co jsem zatím slyšel, přesvědčivé, žádné plané sliby a tlamocviky v politice tak oblíbené, jasné přesvědčení, sebedůvěra dostačující, ale ne přehnaná, jakož i odvaha, neopotřebovanost lidská, zatím žádný náznak cynismu ani finančně motivovaného „realismu“,

Neděle 31. července 2016

vracím se tedy k 21tému červenci, kdy jsem začal psát o svých hradeckých zápisnících, po téměř dvou letech opět, a to 25. 1. 2016, je zde psáno toto: „HK, Klinika,18. 6. přivezen A.-ou ze Zlína sanitkou, stav můj zdravotní se dramaticky zhoršoval, apatie, nechutenství, potupně zmáhající únava, po několika dnech v HK jsme upadl do (polo?)nevědomí, které trvalo až do začátku září, hrůzné – „realistické“ – sny, noční můra mě obklopovala, zaživa jsem byl zahrabáván a protlačován jakýmisi hliněnými tubusy, napojenými na sebe, pak děsivé střihy na válečné scenérie, kterých jsem se účastnil, jakoby za první světové války někde na Východě, ve sněhu, potoky krve, vše v barvách, přímo fyzicky pociťovaná bolest, která volala po vysvobození,

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 

Nejbližší akce