Úterý 6. září 2016

a toto je prozatímní závěr našeho mailového „povídání“ s Tomášem P., nevím, zda v tom někdy budeme pokračovat, pro tuto chvíli ale, v dohodě s druhou stranou, zde závěr rozhovoru vkládám jako definitivu, abych se věci zbavil, a nechávám už tedy jeho vlastní život na něm samém a této jeho existenci, jakož stejně pak pro tuto chvíli zbývá život, každý z nich jiný, jednomu každém z nás:

A tvůj vztah k emigrantům?… Zobecňovat konkrétní důvody odchodu nebo útěku z „obtížné vlasti“ každého z nich je dost problematické.

vlast nemůže být nikdy obtížná, co by pak mělo být snazší, samozřejmější, když ne vlast? kde by byly motivy, když ne v lidsky ohraničeném, týmž jazykem a krajinou spojeném společenství? v obecném lidství? co to je? upřímně nesnáším frázi „jsme přece lidi“ (když se někdo chce s někým domluvit), co to znamená, to opravdu nevím, znám jediné „lidství“: „bohové jste a synové Nejvyššího všichni“ (Žl 81, 6),

Pondělí 5. září 2016

uvádím zde další dvě otázky, a své odpovědi na ně, které mi v únoru 2013 položil mailem přítel T. P. a v kterých jsme po páté odpovědi ustali, ani vlastně nevím proč, rozhovor je nedokončený, v mém počítačovém archivu utopený, zde tedy druhé jeho pokračování (1. díl je zde v blogu z 3. září):

Malý bloček, papír, otevřená kniha… I rodná řeč tedy s pocitem domova silně souvisí, a v životě člověka, který s mateřským jazykem tvořivě zachází, to platí dvojnásob. Nepřipadáš si na tomhle ostrůvku čím dál osamělejší? Nemáš dojem, že přibývá lidí „bez domova“ a totožnosti, protože opouštějí svou vlastní řeč, která bez jejich lásky pustne? A vrátí se…?

Neděle 4. září 2016

rozhořely se včera na internetu „vášně“, vybuzené v podstatě velmi banální příhodou, že v jedné z brněnských hospod byli nepřátelsky přijati jistí mladí politikové, jimž několik místních štamgastů, s ohledem na v médiích prezentované názory a snad i činy těchto politiků, jim vyhrožovalo násilím a žádalo je důrazně, aby z hospody zkrátka vypadli, v podstatě nicotnost, v porovnání s tím, co všechno jsem v hospodách i v životě jiném všednodenním zažil, nebyla mi milá ani poněkud příliš ublíženecká reakce ústředního z těchto politiků, ale musím připustit, že takovéto počínání k politice patří, protože politik prostě musí být viděn, a teprve druhou věcí je, že někomu to může být příjemné, kdežto u jiného to může působit odpudivě,

Sobota 3. září 2016

je to už několik let, co za mnou přišel přítel Tomáš V. P. s nápadem, že se mnou udělá „rozhovor“, nevím, co ho to napadlo, neuvažoval, pokud vím, o nějakém publikování, možná ho jen tak prostě některé věci zajímaly, a chtěl je porovnat s názorem svým, tak v jednu chvíli, začátkem roku 2013 (rozhovor probíhal mezi 10tým a 20tým únorem 2013, jak vidím) mi začal posílat otázky, na které jsem bezprostředně, rovněž mailem, odpovídal, teprve teď, když dělám trochu pořádek ve svých počítačových archivech a materiálech a rozpracovaných věcech jsem na tuto složku znova narazil, je v ní pět otázek a pět odpovědí, dál jsme už nepokračovali, ale teď, když vidím, že přece jen v určité chvíli, pod určitým tehdejším časovým tlakem a s ohledem na skutečný zájem dotazujícího se, nezdá se mi toto (počítačové, stejně jako můj blog) psaní zbytečné, rozhodně dokládá jedno z možných svědectví, které bych přec jen nechtěl zcela uvrhnout do „jámy nepamětnice“, vložím tedy aspoň zde, průběžně, taky docela prostě proto, abych se této věci zbavil –

Pátek 2. září 2016

pro mě je podstatnější „býti básníkem“, nežli „psát dobré básně“, napadá mě to při pomyšlení na mladého kritika (a básníka) Tomáše Gabriela, který mi zepsul Ozzyho, chtěl bych mu napsat, ne ovšem o tom, nýbrž o Johnu Ashberym, kterého zřejmě překládá, o Ashberym, kterého jsem už před mnoha lety četl a který je dnes jedním z mála, „který ještě zůstal“, vedle samozřejmě už zcela neuvěřitelného Ferlinghettiho 97letého! tento T. G. napsal velmi dobrý esej k antologii „Nejlepší české básně“ (tak se to tuším jmenuje, je to projekt původně americký, a člověk když vydává knihy, musí zkrátka vymýšlet, čím svou produkci oživit, a až na to slůvko „nejlepší“ to asi není ani tak špatné), dost jsem se děsil, když jsem se hned dočetl, že tento mladík se „věnuje především mladé literatuře“, co mohu čekat, děse se „bohemistů“, a těch „mladých“ zvláště?

Čtvrtek 1. září 2016

kdysi mi říkal pan Trávníček, Mojmír, že za První republiky u nás vycházelo 35 literárních časopisů, nevím, co všechno do toho počítal, ale musel to být počet nepochybně kvalifikovaný, neboť pan M. T. byl velký znalec a degustátor právě takovýchto „drobností“, tak vzácného člověka, s takovou mírou pokory, veselosti a vtipu, tak znalého „kulturního života“, milovníka poézie, milovníka knih bez omámenosti bibliofilské, archiváře a dělníka neporovnatelného, takového bych teď sotva kde viděl, ani jen přibližně, všichni jaksi více slouží sobě než slovu, vlasti, kultuře, bylo v minulém režimu období, v průběhu 80tých let, kdy naším nejlepším literárním časopisem byly Zprávy spolku českých bibliofilů, odebíral jsem je, vycházely tehdy s velkým zpožděním dle letopočtu, ale důsledně, vždy za účasti právě takových osobností, jakou byl pan Trávníček nebo třeba Ivan Slavík, oba pro „budování socialismu“ dost nepoužitelní, jakož i řada dalších, vzácných a dodnes nepominutelných (o řadě z nich postupně s přáteli vytváříme hesla jakési nikdy nekončící Encyklopedie zapomínaných),

Středa 31. srpna 2016

křehká, křehoučká je rovnováha člověka, a dny mizí jeden za druhým, kolik jich zbývá pro naše putování? a takovými malichernostmi se zabýváme, pachtíme se po nich, po něčem stejně neuchopitelném, jakožto jakkoli neschopném udržet si jakékoli skutečné trvání, ale trvání přece je, a musí být, jednou, někdy, jistě se to dozvíme, a vůbec ani v nejmenším nevíme, co vlastně všechno se ještě dozvíme, pokory je třeba, vlastně jedině toho, ke svému osudu, k osudu bližních, k osudu národů, tu křehkost stále cítit, stále si ji uvědomovat a nerumplovat uboze o svou trapnou představu oblak a výšin, které jsou jen stěží zachytitelnými hrbolky na širokých pláních existence člověka na zemi, tak málo o tom všem víme, tak málo se vlastně i toužíme dozvědět, jen to pachtění zůstává,

Úterý 30. srpna 2016

jen několik poznámek k „politické situaci“, nashromáždilo se mi v počítači více drobných textů k tématu, jak jsem je nasbíral při některých facebookových diskusích v poslední době, chci se jich zbavit a nešpinit se tím zatím víc, je to ale nutné k registraci, aspoň dle mého soudu, patří to k životu, a to velmi výrazně, to se popřít nedá, 23. 8. píšu: „nemohl jsem teď pět dní vůbec nic dělat (‚Lazar‘), zachytil jsem zde někde, že 2/3 obyvatel této země prý ‚věří‘ více agresivnímu orientálnímu diktátorovi než výsostně evropské političce paní Angele Merkelové (nejen feministky či feministé jí pohrdlivě říkají ‚Merkel‘, jako by mluvili o Věci Makropulos, nebo o něčem jednoduše odporném), kdysi Martin Jirous na Náměstí Svobody vášnivě a zuřivě protestoval proti zmanipulovaným ‚slušným‘ hochům, kteří vytvářeli petici proti radaru v Brdech, přesnými historickými odkazy na podíl USA na naší historii, pak prohlásil, že 80% tohoto národa jsou idioti a odešel, – tak si říkám, že podle toho posledního ‚výzkumu‘ na tom jsme ještě slušně,

Pondělí 29. srpna 2016

mám velké sympatie k různým ekologickým aktivistům, milovníkům přírody, tzv. zeleným, pokud zrovna nedivočí jako někde na Světlé stezce a nenechávají se příliš unášet svými anarchizujícími tendencemi, které s sebou zpravidla nesou mnoho nedomyšleností, čímž ovšem nijak těmto lidem neupírám poctivé jádro a vážnou snahu, kterou prostě realizují tak, jak jim to připadá nejvhodnější, snad i jistou míru odvahy to často reprezentuje, i když o schopnostech té – velmi nepřesně a nepochybně zavádějícím způsobem označované – „levice“ mám velké pochybnosti, právě pokud jde o míru osobního nasazení, nevím, v čem je u mě potíž, a přitom vím, že právě na nich vše leží, a neleží-li dnes, bude ležet zítra, co mi vlastně vadí? co mi překáží, abych je kdy volil?

Neděle 28. srpna 2016

jedním z mých vzácných, drahých přátel je katolický kněz Ladislav H., kterého jsem měl tu čest poznat až někdy v polovině desátých let nového století, když jemu se schylovalo k padesátce, mně k šedesátce, to nebývá obvyklé, ale přesto se to v životě stává, a můžeme být šťastni, že se něčeho takového dožijeme, zrovna pracuju na jakési předběžné podobě knihy-sborníku, či co by to vlastně mělo být, o Ivanu Martinu Jirousovi, sháním příspěvky, fotografie, procházím své archivy z různých dob, vyzývám různé lidi ke svým „svědectvím“, snažím se zatím aspoň shromažďovat do stodol, uvidíme, co z toho vzejde, přitom nacházím v „Laďově adresáři“ text, o který jsem ho nejspíš někdy požádal jako o příspěvek do nějakého našeho časopisu, ale už vůbec nevím, zda jsem jej někam použil, či zda vůbec nějak jinak to bylo kdy publikováno, týká se to Facebooku a jeho obligátní otázky, a pochází tento text z 13. února 2013:

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce