Ať je prezidentkou lesbičanka ― Zoe Leonard

ať je prezidentkou lesbičanka
ať je AIDSák prezidentem a buzík víceprezidentem
ať se stane prezidentem někdo bez zdravotní pojistky
ať je to někdo, kdo vyrost na místě zamořeném jedovatým odpadem
kdo si leukémii nemohl vybírat
ať musela prezidentka v šestnácti na interupci
ať kandiduje někdo, kdo není menší zlo
ať jeho poslední milenec umřel na AIDS
ať se mu jeho oči se mu zjevují před usnutím
jak ho držel v náruči, když umíral
ať neví, co je klimatizace
a ví, co znamená čekat ve frontě
v nemocnici, na dopravním inspektorátě, na pracáku,
ať se stane prezidentem nezaměstnanej,
vyhozenej, sexuálně obtěžovanej, zmlácenej gumovým dildem
a deportovanej
ať je jím někdo, kdo byl přes noc v lapáku
poznal jejich zákon a zažil znásilnění
ať se stane prezidentem někdo, kdo miloval a byl raněnej
kdo bere ohled na pohlaví
kdo se učí z chyb
ať se stane prezidentkou černá žena
někdo se zkaženýma zubama a názorem
kdo pozřel hnusnou nemocniční stravu
transvestita
co byla na drogách a v léčebně
ať je prezidentem někdo, kdo byl trestanej
tak proč to nejde
proč se samosebou rozumí, že šašek se stal prezidentem
vždycky kunčaft – nikdá šlápota
vždycky pán – nikdy kmán
vždycky lhář a zloděj na kterýho nemůžou

Homér – Na Kolišti

aneb ať si ty blákoly nazve, kurnikšopa každej jak chce …

DO DNA

Smrtka mne drží pod krkem,
ženou mě z města postrkem.
Ďábel vysekl mi poklonu
v policejním antonu.

Nikdo z nás není bez chyby,
však leckomu se nelíbí,
že tvářím se jak šílenec
a nemám ani na věnec.

Koukám na to jak jelen,
vobušek leze z pytle ven.
Na policejní stanici
ďábel mi skládá mi zdravici.

Smrtka mě drží pod krkem,
ženou mě z města postrkem.
Kolem krku lano ovíjí
divnej pocit na šíji …

Soudce Lynč soudí po právu,
dav vykoná popravu.
Koukám se z vejšky na město,
buď zdráva má nevěsto!

30.11. 2000

Slova a skutky trvají

(dietickopoetický dialog Pavla Šuhájka s Lubošem Vlachem)

Pavel: Poezie je rozhodně jako jídlo, buď je dobře udělané, nebo není. To jestli komu chutná, je jedno, resp. může ti chutnat, nebo nechutnat, ale víš, že je dobré.

Luboš: Kdo má nárok rozhodnutí rozhodného? Nevím totiž zda ono rozhodnutí se týká tzv. hodnoty, nebo toho jak je kdo rozhozen, nenaladěn či rozladěn. Taková rozlada může způsobit situační znechucení až chronické nechutenství.

… anebo je to jídlo špatné, ale tobě chutná, nebo jsi si zvykl. Taková pizza na České, pořád ji lidé kupují, někomu i chutná, ale tvrdit že je dobrá a kvalitní nebude nikdo …

Někomu chutná tlačenka a někomu meruňka, což je věcí chuťové preference, která hraničí s předsudkem. Někdo to rád sladkokyselé, někdo zásadité, někdo rád klíčky (a kličky), někdo psa na česneku. Předsudek je též axiologickou kategorií na škále výborné, skvělé, špatné, hnusné, nejedlé. Kvalitní verš je ostrotupý. Hladový sytému nevěří, ovšemže jak který a jak kterému. Chuť je něco mezi chtíčem a potřebou, jsou tu jemné nuance a brutální dynamiky, krindy pindy, nářky, vzlyky, smích, křiky, tradice učitelka a zlozvyky.

Neklid ve vnitřních prostorách

(dialog Milana Haußmanna s Lubošem Vlachem)

kolovrátek, kolo/vrat, poskakuje nitě útěk sudičky od kolovratu bílého hada … růžový šum bezpochyby k růžovýmu tanku patří. Posluchače dovádí do nirvány, ataraxie, na práh … na dno a do dna. Kecy nás nezachrání. Zbývá urvat, co se dá: Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce. Toč se a vrč kolovrátku. Zpod pásů … lítají nitě praskají kosti, torza mrtvých ptáků … ať je to ZA náma … Má cenu si klást nepříjemné otázky? love lva zove nebe a bule v klíně about pink noise v kině je jak v tropickém deštném pralese opium trhu kadilo myrta jmelí svět na všech stranách je na mizině, život je podnik, který nekryje výloh trhem i nadhozem docela rozhozen promluvila zem rázem vidí ušima porodila synestezii, inženýra duší, transvestitu moderátova móda MOD DIV ZEN česnek je sen žen ur spermie vejce ta zmije vyseděla vle/zla … vle – na zeleném proutku ty vole hromnice v(-ů-)le zažehla vlezla si že do že/zla věčný oheň přímo v koruně kuročka Rjaba adamně do palice konečně mně mne má co chtěla na mne torzo jemně mne fénixova těla

Luboš Vlach - Vážná věc!

Vědci oživili z ledu obří virus starý 30 000 let
Vědci se mýlili, zabijákem srdce jsou cukry, ne tuky
Vědci zjistili, co žena chce, ale ona si to rozmyslela
Vědci zjistili šokující tajemství o dívčích prsech
Vědci zjistili, že rostliny vědí, když jsou pojídány
Vědci natočili, jak samec rodí mládě
Vědci přečetli biblický text

Podzim

V zahrádkářské kolonii Pokroku začal podzim. Vzduch se ochladil. Navečer se objevilo slunce a rozehrálo barvy. Mezi svazky ležel kroužkový blok osmerkového formátu … bankovky se z něho nesypaly, zato lístky z kalendáře, které si zůstavitelka systematicky schovávala. Svědomitost o to zarážející, že je zpravidla nalepila, a tak neutonuly, nerozptýlily se zbůhdarma v propasti … Žloutnoucí listí se pozvolna snáší a trávník pestří ocúny … Hledejte Pána a vaše duše bude živoucí. Poznejte poznatelné, poznejte poznané! Skrývá se … a poznáním se ho učíte znát v celé nezměrnosti. Hledejte neustále jeho jeho podobu. Ukojí hledající a nálezci se zjeví, aby se rozptýlil v dalším hledání. Proto už nestačí, jako dříve, opakovaně hledat jeho podobu, učení samo nestačí k poznání pravdy, ale teprve tam, kde si člověk sáhne na dno, začíná … Pravil prý Augustinus. Kdo ví? Pomalu se stmívá. „Na začátku jsem si myslela, že je potřebné obracet lidi na víru. Dnes vím, že mým posláním je milovat.“ svědčí Matka Tereza z Kalkaty v úterý 25. června 1980. Dny se krátí …

Neděle 18. září 2016

udělal jsem dnes zvláštní zkušenost-experiment s textem, v polospánku a částečně i mimo jakékoli vědomé formulování, opisoval jsem několik větiček z malého bloku, dost nečitelných, protože psaných téměř potmě, a asi ve dvou třetinách tohoto ještě jakž takž smysluplného psaní, kterému se dalo porozumět, i když stěží se mi ten smysl ze zapsaných slov lovil, ale asi v poslední třetině se mé vědomí zlomilo a od textu a jeho obsahu se někam vzdálilo, někam jinam (po horizontální i vertikální trase), aniž bych o tom věděl a mohl to ihned reflektovat, ale přitom jsem stále ještě psal (plnicí pero a pevný blok maje v rukou) tu poslední třetinu textu, která tam už obsahově ale nebyla, zapsal jsem vše, ač netuším podle čeho, protože obsah byl vypsán kompletně již v těch předešlých dvou třetinách textu, ta poslední už byla o něčem úplně jiném, ale psaná taky už kompletně ze sna, implikujíc jakýsi obsah už ne reálný, nýbrž spíš obsah toho snu, –

Neděle 11. září 2016

v životě jsem zničil asi pět mobilů, všechny byly moje, většinu z nich jsem utopil, a většinou v pivě, stalo se to zpravidla v nějakém non-stopu, třeba jako v jednom ž.-ském jsem se na baru kvůli čemusi (spravedlivě) rozhořčil, telefon byl pěkný, můj první, velký, vypadal jako panda, černo-bílý, ale v tom rozčilení to byla první věc, vůči které se obrátila ta má chvilková zášť, protože tyto telefony jsem tehdy z hloubi duše nenáviděl, ač jsem takový jednoduše k práci už taky potřeboval, pořídil jsem si ho od kohosi asi za tři stovky, pokud si vzpomínám, ale skončil chudák tak, že potupně spočinul na dně půllitru, samozřejmě že jsem se z toho později vzpamatoval a telefon „zachránil“, ke kamarádovi, šikovnému opraváři takových věciček, hned spěchám s prosbou o zprovoznění, prohlíží aparát dlouze, rozebírá, kroutí hlavou, po chvilce říká (nejspíš žertem, ale těm věcem nerozuměje, bral jsem to ve vší vážnosti), „a co to bylo za pivo?“ – „dvanáctka, Bernard,“ odpovídám nejistě, „tak to je marný, – kdyby to byla tak nejvýš desítka…“

Čtvrtek 8. září 2016

psal jsem včera o Claudelovi, dnes budu pokračovat, tyto hovory, které v českém překladu vydalo velezasloužilé nakladatelství Triáda, poskytl Claudel – rovněž spisovateli, velmi ostatně obeznámenému s jeho dílem – Jeanu Amrouchovi (1906-1962), bylo tehdy Claudelovi už dvaaosmdesát let, ale z ničeho není ani náznakem patrná nějaká ochablost, nespolehlivost paměti, naopak básník velmi dobře a přirozeně drží kontinuitu svých myšlenek současných, jakož přesně a logicky vysvětluje ty minulé, postoje, domněnky, snahy, je to četba – a snad nejen pro literáty – velmi poučná, minule jsem psal o Renanovi, který velmi ovlivnil jeho mladistvý pohled náboženský, od něhož se však logikou tvůrcova temperamentu a vážnosti v hledání přesto postupně a nezadržitelně schylovalo ke konverzi, příčiny byly velice zajímavé, vpravdě básnické, což odpovídá konec konců komplexní „stavbě“ člověka, který se nevleče jen skrz dennodenní užitečnosti, nýbrž rovněž tíhne k umění, ke kráse, k nadějeplným bezbrannostem, které život nasvětlují jak do hlubin, tak k nebesům:

Středa 7. září 2016

pokusím se trochu navázat na „zpracování“ svých královéhradeckých zápisníků, jak jsem zde už o tom dvakrát nedávno psal, knížku, kterou jsem tehdy pročítal, jsem dostal darem z nakladatelství Triáda, objemný svazek Claudelových rozhlasových hovorů se spisovatelem alžírského původu Jeanem Amrouchem, jak je s ním vedl v letech 1950 až 1951, kniha rozsáhlá, přitom nijak rozvleklá, na mnoha místech docházím ke zjištěním, která jsou pro mne – pokud jde o Claudela – nová a celkově ty rozhovory na mě působí sympatičtěji, než bych byl čekal (až po tu kompletně vyhořelou knihovnu kdysi v Japonsku, i já jsem v životě o spoustu knih přišel, ale ještě jsem nevyhořel, to jádro, to skutečně potřebné mi vždycky zůstalo),

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce