DNO #25

Nezpevněná polní cesta, kterou lemuje stomořadí holých větví. Nastala zima, z komínů dýmá. Někdy to nejni zas až tak prima. povzdechl si Homér. Vůz sebou hází jako jankovitá kobyla. Osazenstvo má co dělat, aby si nepřekouslo jazyk. Jsme vězni jazyka, uvěznění vyslovitelným, pojmenovatelným. Vždyť i k sobě hovoříme jazykem. Co však chutě, pudy, nepojmenované pocity? Chceme říct že neexistují, když je nedovedeme pojmenovat? ptá se Pavel Šuhájek. Uprostřed polí v opuštěné stodole hoří kahan a stojí baňka. Na dně to vře: citoslovce, předsudky, cizí slova, danosti, fikce, mezery v paměti, litera moci, kusy filcu, kubický rozměr, vágní pojmenování etc. Narážejí na sebe dogma modálního rouna, dobové legendy, císařovy nové hlasy a odrážejí se jako koule v biliáru. Na povrch vybublala slova:

Kristián Čura: Neviem kde ty máš tie mantinely, kde je tvoje logo/ego, alebo teda ten priestor, ktorý je oným templom …

Luboš Vlach: Nevidím si na temeno. Templ jakožto ohraničení svatého místa je dán hybností hranice, která kotví v duchu imaginace.

Střídá se nov s úplněk a znovu ve fázi novu ad nauseam.

Pokaždé
když se jakž takž konečně
odrazím ode dna
cásnu se do hlavy

Žabí muž

Skokan

Pravil Ivan Petlan. Patos rozhodně souvisí s patologií. přisadil si Luboš Vlach. Krajina s posedem je posedlá krajina. Kdeže loňské sněhy jsou?

Psáno na vodu palbou kulometnou

Četba na pokračování z prvního svazku blogových zápisků Jaroslava Erika Friče v literárně-publicistickém pořadu Aleny Blažejovské Zelný rynk.

Ve čtvrtek 16. června 2016 ve 14 hodin a 2 minuty si básník, esejista, hudebník a nakladatel Jaroslav Erik Frič (nar. 1949) zapisuje v jednom ze zařízení brněnské Fakultní Nemocnice u svaté Anny tato slova:

Psal jsem onehdy, že k blogu se už nejspíš nebudu moci vrátit, z obavy před opakováním, osobním klišé, únavností stařeckého skuhrání, či kdoví ještě kvůli čemu., hlavně jsem tím chtěl šetřit případné čtenáře. Ale zjišťuju, že mě to stále láká, ta živost, tkvění v přítomnosti, ba v okamžiku, který stále ještě na tomto světě zažíváme. Byli za mnou zde předevčírem přátelé z rozhlasu, rozhodli se uvést na těch svých neviditelných vlnách ukázky z knížky, která vyšla před časem péčí přítele Dana Podhradského, svazku mých počátečních blogů z roku 2007. Což mě – musím přiznat – potěšilo, ač si tyto věci nerad připouštím ano, potěšil mě tento zájem rozhlasu, snad to něčemu, někomu poslouží, snad to i někoho dalšího potěší, což ostatně byl můj počáteční důvod, proč jsem s tímto psaním vlastně začal – a proč jsem se rozhodl v něm pokračovat. Uvidíme, jak čas půjde, co všechno ještě mi ukáže, v čem snad se ještě dokážu neopakovat. Například nikdy jsem ještě neslyšel tak pěknou charakteristiku svého postavení, jakou před několika dny roztomile použila jedna zdejší sestřička-fyzioterapeutka: „Slyšela jsem, že taky patříte k tomu uměleckýmu podsvětí“. Vidíte, člověk ani nemusí mnoho usilovat o to, aby se stal pirátem, život ho tam prostě přivede –

Křišťálová noc

Nahá vlna kritiky zasáhla a další vlna se valí. Bere s sebou Otesánka i s Donaldem Trumpem a navrch Martina Luthera + nepřátele lidu … Pak se v tom vyznej. Babo Jago raď: Sex vyvolává změněný stav vědomí, zjistila věda. Sporadické narušení zaběhnutého rytmu může vést k vyvrcholení. Na dně v dešti? Derek Jarman dodává: Heterosexualita není normální, nýbrž běžná. A další záplava slov proniká mozkem: Místa je dost, vzkazují Pražské hřbitovy. Lék na chronický nedostatek volného místa se zdá býti nalezen. Exitence je limitována společenskými pořádky. Suicid konečným řešením nebo podmíněným odkladem? Zákony a další uměle vytvořené konstukce berou za své po tíhou masy: uzeninu, gothaj a tlačenku … Vesele pochrochtávájí nad masovým hrobem. Zápach z prasečích výkalů dodává tvář lidským ostatkům. Spadané listí rozmáčel raní déšť. Ukázalo se slunce. Mladík se probudil z kómatu a mluvil jiným jazykem. Zasténal a vyvolal moře nevole. Táhlá cesta úpatím se pomalu vine k židovskému hřbitovu. Lidé mají vymyté mozky. Ukázalo se slunce. Rytmická činnost ovlivňuje … táhlou zákrutou za horizontem – louka – plot – další horizont –

Ať je prezidentkou lesbičanka ― Zoe Leonard

ať je prezidentkou lesbičanka
ať je AIDSák prezidentem a buzík víceprezidentem
ať se stane prezidentem někdo bez zdravotní pojistky
ať je to někdo, kdo vyrost na místě zamořeném jedovatým odpadem
kdo si leukémii nemohl vybírat
ať musela prezidentka v šestnácti na interupci
ať kandiduje někdo, kdo není menší zlo
ať jeho poslední milenec umřel na AIDS
ať se mu jeho oči se mu zjevují před usnutím
jak ho držel v náruči, když umíral
ať neví, co je klimatizace
a ví, co znamená čekat ve frontě
v nemocnici, na dopravním inspektorátě, na pracáku,
ať se stane prezidentem nezaměstnanej,
vyhozenej, sexuálně obtěžovanej, zmlácenej gumovým dildem
a deportovanej
ať je jím někdo, kdo byl přes noc v lapáku
poznal jejich zákon a zažil znásilnění
ať se stane prezidentem někdo, kdo miloval a byl raněnej
kdo bere ohled na pohlaví
kdo se učí z chyb
ať se stane prezidentkou černá žena
někdo se zkaženýma zubama a názorem
kdo pozřel hnusnou nemocniční stravu
transvestita
co byla na drogách a v léčebně
ať je prezidentem někdo, kdo byl trestanej
tak proč to nejde
proč se samosebou rozumí, že šašek se stal prezidentem
vždycky kunčaft – nikdá šlápota
vždycky pán – nikdy kmán
vždycky lhář a zloděj na kterýho nemůžou

Homér – Na Kolišti

aneb ať si ty blákoly nazve, kurnikšopa každej jak chce …

DO DNA

Smrtka mne drží pod krkem,
ženou mě z města postrkem.
Ďábel vysekl mi poklonu
v policejním antonu.

Nikdo z nás není bez chyby,
však leckomu se nelíbí,
že tvářím se jak šílenec
a nemám ani na věnec.

Koukám na to jak jelen,
vobušek leze z pytle ven.
Na policejní stanici
ďábel mi skládá mi zdravici.

Smrtka mě drží pod krkem,
ženou mě z města postrkem.
Kolem krku lano ovíjí
divnej pocit na šíji …

Soudce Lynč soudí po právu,
dav vykoná popravu.
Koukám se z vejšky na město,
buď zdráva má nevěsto!

30.11. 2000

Slova a skutky trvají

(dietickopoetický dialog Pavla Šuhájka s Lubošem Vlachem)

Pavel: Poezie je rozhodně jako jídlo, buď je dobře udělané, nebo není. To jestli komu chutná, je jedno, resp. může ti chutnat, nebo nechutnat, ale víš, že je dobré.

Luboš: Kdo má nárok rozhodnutí rozhodného? Nevím totiž zda ono rozhodnutí se týká tzv. hodnoty, nebo toho jak je kdo rozhozen, nenaladěn či rozladěn. Taková rozlada může způsobit situační znechucení až chronické nechutenství.

… anebo je to jídlo špatné, ale tobě chutná, nebo jsi si zvykl. Taková pizza na České, pořád ji lidé kupují, někomu i chutná, ale tvrdit že je dobrá a kvalitní nebude nikdo …

Někomu chutná tlačenka a někomu meruňka, což je věcí chuťové preference, která hraničí s předsudkem. Někdo to rád sladkokyselé, někdo zásadité, někdo rád klíčky (a kličky), někdo psa na česneku. Předsudek je též axiologickou kategorií na škále výborné, skvělé, špatné, hnusné, nejedlé. Kvalitní verš je ostrotupý. Hladový sytému nevěří, ovšemže jak který a jak kterému. Chuť je něco mezi chtíčem a potřebou, jsou tu jemné nuance a brutální dynamiky, krindy pindy, nářky, vzlyky, smích, křiky, tradice učitelka a zlozvyky.

Neklid ve vnitřních prostorách

(dialog Milana Haußmanna s Lubošem Vlachem)

kolovrátek, kolo/vrat, poskakuje nitě útěk sudičky od kolovratu bílého hada … růžový šum bezpochyby k růžovýmu tanku patří. Posluchače dovádí do nirvány, ataraxie, na práh … na dno a do dna. Kecy nás nezachrání. Zbývá urvat, co se dá: Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce. Toč se a vrč kolovrátku. Zpod pásů … lítají nitě praskají kosti, torza mrtvých ptáků … ať je to ZA náma … Má cenu si klást nepříjemné otázky? love lva zove nebe a bule v klíně about pink noise v kině je jak v tropickém deštném pralese opium trhu kadilo myrta jmelí svět na všech stranách je na mizině, život je podnik, který nekryje výloh trhem i nadhozem docela rozhozen promluvila zem rázem vidí ušima porodila synestezii, inženýra duší, transvestitu moderátova móda MOD DIV ZEN česnek je sen žen ur spermie vejce ta zmije vyseděla vle/zla … vle – na zeleném proutku ty vole hromnice v(-ů-)le zažehla vlezla si že do že/zla věčný oheň přímo v koruně kuročka Rjaba adamně do palice konečně mně mne má co chtěla na mne torzo jemně mne fénixova těla

Luboš Vlach - Vážná věc!

Vědci oživili z ledu obří virus starý 30 000 let
Vědci se mýlili, zabijákem srdce jsou cukry, ne tuky
Vědci zjistili, co žena chce, ale ona si to rozmyslela
Vědci zjistili šokující tajemství o dívčích prsech
Vědci zjistili, že rostliny vědí, když jsou pojídány
Vědci natočili, jak samec rodí mládě
Vědci přečetli biblický text

Podzim

V zahrádkářské kolonii Pokroku začal podzim. Vzduch se ochladil. Navečer se objevilo slunce a rozehrálo barvy. Mezi svazky ležel kroužkový blok osmerkového formátu … bankovky se z něho nesypaly, zato lístky z kalendáře, které si zůstavitelka systematicky schovávala. Svědomitost o to zarážející, že je zpravidla nalepila, a tak neutonuly, nerozptýlily se zbůhdarma v propasti … Žloutnoucí listí se pozvolna snáší a trávník pestří ocúny … Hledejte Pána a vaše duše bude živoucí. Poznejte poznatelné, poznejte poznané! Skrývá se … a poznáním se ho učíte znát v celé nezměrnosti. Hledejte neustále jeho jeho podobu. Ukojí hledající a nálezci se zjeví, aby se rozptýlil v dalším hledání. Proto už nestačí, jako dříve, opakovaně hledat jeho podobu, učení samo nestačí k poznání pravdy, ale teprve tam, kde si člověk sáhne na dno, začíná … Pravil prý Augustinus. Kdo ví? Pomalu se stmívá. „Na začátku jsem si myslela, že je potřebné obracet lidi na víru. Dnes vím, že mým posláním je milovat.“ svědčí Matka Tereza z Kalkaty v úterý 25. června 1980. Dny se krátí …

Neděle 18. září 2016

udělal jsem dnes zvláštní zkušenost-experiment s textem, v polospánku a částečně i mimo jakékoli vědomé formulování, opisoval jsem několik větiček z malého bloku, dost nečitelných, protože psaných téměř potmě, a asi ve dvou třetinách tohoto ještě jakž takž smysluplného psaní, kterému se dalo porozumět, i když stěží se mi ten smysl ze zapsaných slov lovil, ale asi v poslední třetině se mé vědomí zlomilo a od textu a jeho obsahu se někam vzdálilo, někam jinam (po horizontální i vertikální trase), aniž bych o tom věděl a mohl to ihned reflektovat, ale přitom jsem stále ještě psal (plnicí pero a pevný blok maje v rukou) tu poslední třetinu textu, která tam už obsahově ale nebyla, zapsal jsem vše, ač netuším podle čeho, protože obsah byl vypsán kompletně již v těch předešlých dvou třetinách textu, ta poslední už byla o něčem úplně jiném, ale psaná taky už kompletně ze sna, implikujíc jakýsi obsah už ne reálný, nýbrž spíš obsah toho snu, –

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce