Na naší straně je zákaz vycházení -- Homér

Nápisy
      na stěnách
jsou zašlé křídou a vápnem
a tak odvážné
             chvilkovým poblouzněním
vzrušené mysli cestou z vinárny
Jež už nevzpomene si
že CH'77 and UNDERGROUND ART PUBLICITY
psala tak rozhodně
                  v tmavém průjezdu
a chcánky tekly z nohavic &hellip


Na naší straně je zákaz vycházení

Na naší straně je zákaz vycházení
Bojíš se podívat z okna
Na naší straně je zákaz vycházení
a ulice jsou plné lidí
V ulicích svítí neony
a my zakrýváme malou lampičku v našem pokoji
Červeným hadrem
Protože už hodně dlouho máme zákaz vycházení


Skočíš do hospody pro džbán piva
Já se zatím budu dívat z okna
zpoza záclony
A držet ti palce aby ses vrátil
Když jsi vešel do hospody
Všechno ztichlo


Pohledy bodají jako studené jehly
Dávno už nejezdím v tramvajích
Na návštěvu chodí jen občas
Frantík Zappů na kus řeči
o Absolutní svobodě A když je nejhůř
Lou Reed zpívá do ticha I'm so free …


Bojíme se vlastního stínu
jenž na nás dopadá odjinud
Nechceme se milovat
ze strachu před početím
Musím si sehnat Invalidní sourozence


Na naší straně je zákaz vycházení
Nevychází už ani slunce zpoza mlhy
Zdraví mne jen křídla havranů
Uzavřeni ve svý samotě
jako šílenci na odluce
léčíme se spofáckým sajrajtem
bojíc se vylízt ze svý cely


Are We Not Man ?
Přemejšlíme a nechceme domyslet
Utápíme se v nedokončeních myšlenkách
jako v milosrdné hře na schovávanou
Přemejšlíme o všem a o ničem
Usínáme a ráno se s hrůzou probouzíme
a chystáme snídani pro dva


Samota je strašná
Ale lepší samota než denně si rozbíjet hlavu
o bariéru nepochopení a nenávisti
Koukat se do tupě usměvavejch ksichtů
Poslouchat stupidní kecy
o "jejich" hodnotách
jejich přízemních strastech
Zvíře je aspoň upřímný


Už dlouho máme zákaz vycházení
a lidi okolo to dávaj nepokrytě najevo
Jako nakažený morem chodíme ulicema
V opilosti hledáme vyřešení
ale tajenka je někde úplně jinde
Sedím koukám do rozsvícenejch oken


Za chvíli budou další vánoce
další vánoce kdy jsem mimo
Lidi si budou po dva dny rozdávat
mír štěstí a lásku
aby se začali ještě více nenávidět


Připadám si jako po dávce inzulínu
mozek by chtěl spočinout
Ale něco se vzpírá Něco nechce mlčet
Uzavřenej ve světě svejch představ
bojím se odejít a bojím se zůstat
Bojím se stát na pomyslný hranici
která dělí pozitivismus od naprosté negace


Chtěl bych vyslovit něco co je ve nmě
ale slova se tříští a rozpadají
jen málo vyleze na povrch
A i za to málo bych měl bejt vděčnej
jenže nevím komu A tak s povděkem
rozdávám nevděk A nevím kam se obrátit


Stále musím myslet na ten zákaz vycházení
nemožnost komunikace hnití zaživa
k čemuž jsme odsouzený bez soudu
Chtěl bych promluvit Chtěl bych oslovit
Ale moje slova se vracejí nazpět
Neopotřebována jen zneuznána
Nico zpívá The End …

Až na dno půjdem v téhle bezedná propasti
kam nepronikne světlo
Do propasti kam se od nepaměti shazujem
Jednou my a jednou oni
Se žerem v tomhle doživotním žaláři
Neschopni ničeho a schopni všeho


Havrani na balkóně mi zobají z ruky
Kusy masa a je mi při tom dobře
Masochistické sebeuspokojení za neukojené tužby
Náhražka za všechno náhražka za život
Tlučem se po hospodách tlučeni se do hlavy
Asi za stejným účelem …


Svět změnil se v haldu odpadků
a my se v ní přehrabujem Toužíce najít
sebe nebo aspoň svoje štěstí
Hrabem se v bahně na smetišti dějin
kam jsme byli kdoví proč vyvrženi
Sami jsme nepotřebná struska k ničemu a na nic
Zvykli jsme si na nic nečekat


Na naší straně je zákaz vycházení
a celá naše strana je vůbec ňáká podivná
Zmizelo mnoho co bývalo samozřejmostí
Smířeni sami se sebou a se vším kolen
neschopni odpovědět a neschopni zranit
Zraňujen a zabíjíme sami sebe
Za benevolence přikyvující lhostejnosti


4. 11. 1982