Modlitba za zemřelé – Karl Rahner

Chci před Tebou, Pane, vzpomenout na své mrtvé. Na všechny, kteří patřili ke mně a odešli. Připadá mi, jako by se mnou životem šla velká skupina lidí a každým okamžikem se někdo mlčky odloučil, odbočil z cesty a ztratil se ve tmě. Skupina je stále menší a tišší a jednoho dne také já mlčky odbočím …

Ti, kteří odešli, mlčí. Napodobují tvé mlčení. Zůstávají pro mne skrytí, protože vešli do tvého života. Slova jejich lásky ke mně splynula s jásotem tvé nekonečné lásky. Zde na světe se my lidé ustaraně a uspěchaně ujišťujeme o vzájemné lásce. Ty však chceš, abychom na důkaz víry pomocí skutků lásky opustili sami sebe a smysl svého života našli v tvém životě. V něm žijí ti, kteří nás předešli. Protože žijí mlčí. My naproti tomu hlasitě mluvíme, abychom zapomněli, že jsme smrtelní. Jejich mlčení je slovem jejich lásky. Ať mne provází toto jejich slovo, když ode mne odcházejí k tobě – a tak i mně jsou nejbliž-ší. Oni žijí životem, který i mně je vlastní, ač zatím ještě skrytý. Oni jej žijí bez závoje ve věčném světle, v nekončícím dni, kterým jsi ty sám. Plnost veškeré skutečnosti.

Bože živých, buď také mým životem!

(in Malý nebeklíč. Modlitby staré & nové; Vetus Via. Brno 1997)

O Svatodušním pondělí jsem procházel podél vrakoviště. Mezi chodníkem a ohradou z vlnitého plechu je pruh neudržované zeleně. Slunce po ránu zrovna nabralo na síle a rudé vlčí máky za ním směrovaly okvětí. Stejně jako před dvěma roky, kdy zemřel kamarád, básník, nakladatel Jaroslav Erik Frič.

Vlčí máku, vidím město orientální, je obklíčeno vysokou zdí. Slunce v plném květu na nebi i na zemi. Podél městských hradeb – viď, kosti vybělené sluncem svaté jsou? – jde dívka, ruce napřažené, obličej obrácený k nebi. Píše Jabub Deml v knize Moji přátelé.

Město není orientální. Hradby dávno strhli, nahradily je ploty a ohrady z vlnitého plechu. Na nedaleké dálnici panuje sváteční klid. Nebe je blankytně modré. Erik byl člověkem, který vědomě stál na okraji, a bystře komentoval dění. Na okraji pracoval, protože se vydal cestou úzkou uprostřed svěží zeleně, nikoli širokou, která vede do krematoria.

Přátelé a známí neznámí publikovali po různu momentky z večerů, kde furianti v Erikově společnosti konzumují, avšak Erik svůj život naplňoval především studiem a vydavatelskou činností. Vydával díla, které v širší obci nerezonovaly, ale Erik byl přesvědčen o jejich hodnotě. Suum cuique. Na okraji vykvetly rudé vlčí máky, protože se zatím nenašel developer, který by prostor zkultivoval.