Mému domu – Tereza Smetanová

V pustém domě pojď do mě vratkosti!
trámoví jak zlomené kosti vykosti
vyhosti se z minulosti
stěny puknou plísní zlostí
a přízraky obejmou své životy
posednou polehnou postojí posté ji
strachem opojí
ji – pozůstalou
od sklepa po půdu nahou
houpy hou!

Místa zůstanou prázdná ná/lety můr!
stvůr depresí sípajících v komínu
vzplane mráz ráz pustoty – to ty
utečeš až se zapráší šílenost
pod kočárem za kočárem čára
na dlani rychleji než vloni beží
běž jí rozsvítit kolem cesty
projdi s ní novými městy styků
přikládej do ohně na věky věků
vteřinu každičkou maličkou
uličkou nech se zmást
a znovu se najdi
jdi!

Slanost polštářů odejmi!
modlitbu z oltářů pošli hoLubům
boom
zamkni ten dům
doom
na dva západy pády stropů
trop tropů v hrdle
pálení žáhy záhy ztratí se
v polomku vlhkých cihel …
hell
úhel pohledu na ledu
bourbonem nezahřeješ nezasměješ
neposmilníš – to sebelež láká tě níž
nížinou jinou proměnnou proměnou
pro mě – NO!
Krev je vždycky
červená
se line její
zářez
řez řezníka
se zalyká
na jatkách
áchchchch

Dívám se na ty křiklavě oranžové sponečky do vlasů a přemýšlím, na co si je asi tak zapíná. Dívám se na make-up Max Factor, řasenku Rimmel extra XXXXXXXXXXXXXXXXL volume, na oranžovou rtěnku ladící ke sponkám, na kleštičky na řasy, bronzer, pudr o odstín světlejší než makeup, na sérii třpytek na nehty plus laky, láčky spíš, protože jsou v takovém úžasném balení – každý odstín má svou tubičku třpytek. Dívám se na sérii štětců na oči, stíny, gelové tužky, fixy na kočičí look … Kurva dívám se růžovou kosmetickou taštičku vedle solničky s mašličkou. Vždycky jsme solili přímo z koupeného balení, teď máme mašličku. Dívám se na odličovací mléko a tampónky, zrcátko s pleťovými otisky prstů, korektor …

Dívám se a je kurva půl třetí ráno. Spí. Mezi zdmi obouchanými na cihlu. Spokojeně. Klidně. Ani se nehne. Jenom ten dech je slyšet čím dál víc. Čím dál víc decibelů do otevřených jarních vlhkých oken ze zpustošeného domu do zarostlé zahrady. Ani psi neštěkají.

Ozývá se jenom spící dech a můj kouř z cigarety. Obklopuje tu růžovost pentliček, holčičích hračiček, kazí je svým štiplavým smradem nikotinu a vteřiny jsou zatraceně pomalý, táhlý jak tahy štětcem při kouřovém líčení.

Do koutku dáš světlou, tmavší pak od středu oka naneseš až na konec víček, protáhneš jí směrem nahoru, na horní část víčka těsně pod kost naneseš ten nejtmavší stín, nezapomeň ho propojit s tim střednim tónem a nakonec to nejdůležitější – štětečkem to všechno rozťupeš do ztracena. Nesměj bejt vidět spoje! Přechody. To nevíš?! Když si celý víčko natřeš jenom tmavě hnědým stínem, jak to děláš ty, zbytečně si zúžíš oči, vůbec ti nevyniknou. Víš? Podívej – video týhle černovlásky. Ta to umí dokonale.

Konečně zavyje aspoň pes. Do téhle posrané noci. Aspoň jeden jediný normální zvuk. Ne, svět není naruby. To tady na tomhle stole se to pomátlo. Ani ten čůrák není to, co býval. A tvoje píča parodie. Ženskost až na stydkou kost pomocí … Pomocí! Pomoc! Haló! Haló???

Dívám se na ty sponky, sponečky, přestavuju si, jak asi visí. Na ženskosti. Svými jemnými kleštičkami svírají něhu mateřského citu, půvab, vůni …

Proč nenosíš pantoflíčky, víš, ty na tom malym podpatku a sukni nebo nějaký lehký šatičky? I na doma?

Třeba proto, že je zima?

Třeba proto, že jsou tady kurva všude příkopy? Stavba? Jámy? Špína?

Mám jako zpocená plácat beton v rozevlátý mini látce? V pantoflíčkách a tlustých ponožkách?

Možná to jiné ženské tak dělají, já nevím. Možná u toho mají kouřové stíny a tvrdé bradavky.

Jenže já se toho štítím! Teď! Víc než zelenočerných zdí, plesnivých pavouků na stropech. Víc než … Víc než. Víc. Čím dál hlouběji.

Jako když zarazíš dýku do neznáma svého těla, protože jsi v něm nikdy nebyl.

Jsi jenom povrch. Kůže místo látky.

Oči místo důlků. Potah na maso.

Skrytí kostí. Iluze nevinnosti.

A tahle zkurvená novotou lesklá taštička s přípravky na štěstí je podle tebe všechno, co žena má.

A podle reflexních sponek ji zahlídnou i v noci. Vlci. K páření. Vycákají na ni svou touhu.

Protože ona je něžná, citlivá. Krásná. Vylíčená. Krásná. Jako krásná.

Ona. Vlasy jí vanou ve větru a suknička se jí vzdouvá, až jsou vidět lemy krajkových kalhotek. Ona.

Hledám nůžky a vlasy stahuju do gumičky. Myslela jsem, že bude stačit jeden střih, ale nůžky jsou tupé. Tisknu jejich rukojeť, klovu, klovu, klovu, pramínky odpadají jako by jim to bylo jedno, plazí se ze stolu na popraskanou dlažbu, klovu a za chvíli budu u konce. Zapálím si poslední cigaretu, opráším si krk, vysmrkám se, otřu oči a jdu spát.

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 

Nejbližší akce