Hrozně

(Otázky Jaromíru Řehořovi do cesty pokladl Marek Sobola)

Marek Sobola: Jarku, zajímaly by mně vaše začátky, jak jste se vlastně dali dohromady, co byl hlavní impuls založit kapelu? Co já vím, tak počátky sahají někam hluboko do 80. let minulého století.

Jaromír Řehoř: Na začátku byla priska. Taková ta velká elektrická rozvodná skříň. Byla zvenku na rohovém domě, podél něhož vychází Česká ulice z náměstí Svobody. Dneska je tam nějakej obchod s hadrama. Tenkrát všichni mladí muzikanti na tu prisku lepili inzeráty, protože jinak byly pouze inzeráty v novinách nebo v časopisu Melodie, a to bylo trošku na dlouhý lokte.

Martin s Pavlem se spolu znali už ze základní školy a v rámci těchto školních známostí založili první kapelu, folkový Faun. Jenže jak už to u těch první kapel bývá, rozpadla se. Ale oni chtěli spolu hrát dál, sice taky cosi jako folk, ale protože poslouchali King Crimson, Van der Graaf Generator , Blue Effect, Oldu Janotu a tak, tak chtěli něco trošku experimentálnějšího. A tak Martin nalepil na konci léta 1982 na onu zmíněnou prisku inzerát. Že hledá třetího do kapely. Hoboj, housle, violoncello nebo tak, no v žádném případě ne kytaristu.

A přihlásil jsem se já s baskytarou – prostě mě ten inzerát něčím nedefinovatelným velice zaujal. Měl jsem za sebou taky ty první kapely. Nějaký neumělý pokus o art rock s Milošem Švábkem (donedávna hlavní zvukař radia Proglas) a poté hardrockově metalovou sestavu s mým bráchou a Tomášem Jégrem, která byla po jediném koncertu na učňovském internátu krutě vyhozena ze zkušebny a odevšad. A taky jsem chtěl experimentovat a folk mně lákal pro svobodnější možnost vyjádření a snažší cestu muziky k lidem. Měl jsem pocit, že ten hardrock je jen takový komerční cirkus a že se tam dodržují nedotknutelná klišé. Martin se na tu baskytaru moc nadšeně netvářil, ale začátkem září jsme si dali první zkoušku v obskurním bytě jednoho (již nežijícího) výtvarníka v pavlačovém domě na Přízové ulici (už je zbouraný), a bylo jasno, že to je ono!

Po šesti týdnech zkoušení Martinem zhudebněných básní Františka Gelnera jsem měli první veřejné vystoupení. Populární recitátor Mirek Kovářík (už zemřel), měl v klubu Horizont na Lesné pravidelný pořad, v němž četl tvorbu začínajících autorů a mezi recitačními vstupy hrála vždy hostující kapela. A tak 29. října 1982 byla tím hostem právě naše kapela. Dokonce z tohoto pořadu existuje záznam na nějaké obtížně přehratelné magnetofonové pásce.

No a potom se to rozběhlo dále, Martin začal psát vlastní texty a celý počátek naší tvorby stál na Martinových písničkách doprovázených Pavlovým akordeonem a mou basou. Za ten první rok byl i nějaký další koncert a taky jsme udělali a živě hráli hudbu k divadelnímu představení Valerie a týden divů v podání ochotnického souboru Divadlo Triangl. Rok se s rokem sešel a najednou tu byl poslední koncert, bombasticky v plném klubu Horizont. Já byl student a tvrdý bojovník za „modrou knížku“, ale Martin s Pavlem museli nastoupit povinnou základní vojenskou službu, čili dva roky v prdeli – doslova.

Hoši na vojně si moc hudby neužili – co já vím tak Martin se snad pokoušel v nějakých soutěžích armádní umělecké tvořivosti prosadit se svými písničkami a Pavel snad vůbec nic – prostě jak říkám: dva roky v prdeli. Já jsem ale hudebně nezahálel. Už před svým odchodem na vojnu mě kolegáčci postrkovali, abych z pražcové basy přešel na bezpražcovou – líbil se jim ten zvuk a větší výrazové možnosti – a já jsem pod vlivem poslechu nahrávek Jaco Pastoria, Gumy Kulhánka či Jiřího Veselého neodolal. Prodal jsem svou japonskou kopii Fendera a zakoupil starou českou lubovou Jolanu, vykuchal z ní pražce, zatmelil, přebrousil a začal jsem se s tím trápit. Vždycky říkám, že bezpražcová basa je řehole, člověk musí cvičit a cvičit aby intonoval – stejně jako u houslí nebo violoncella.

Marek Sobola: Jste nějak školení muzikanti?

Jaromír Řehoř: To spíše nejsme. Pavel sice chodil několik let jako dítě a adolescent na LŠU do akordeonu, nicméně podle svého vyjádření nebyl zrovna nejpilnější student. Já chodil cca v 18 letech jeden ročník do baskytary na OKVS, mimochodem učil mne pozdější basista brněnských metalových Kern Libor Machata, jinak jsem samouk a to i na kytaru. A Martin – čistý a oficiálním hudebním vzděláním nepopsaný samouk.

Ještě jednu vtipnou epizodu má naše hudební vzdělání: Aby jakákoliv kapela v době komunismu se vůbec mohla ucházet o právo veřejně vystupovat, tedy zkoušet složit tzv. přehrávky, musel mít alespoň jeden její člen tzv. kapelnické zkoušky, oficiálně Oprávnění pro vedení souborů lidových hudebníků. Zkouškám předcházel roční kapelnický kurz, a ten jsme oba s Pavlem absolvovali v době, kdy jsme se ještě neznali. Já zkoušky absolvoval úspěšně dokonce dvakrát, podruhé jsem se vydával za řezníka z Troubska, bubeníka skupiny Projekt, který toho nějak nebyl schopen (dostal jsem za to bohatý honorář).

Marek Sobola: Kdo nebo co vás nejvíc ovlivňovalo, formovalo v raném mládí, když člověk začíná objevovat hudbu?

Jaromír Řehoř: Já nevím co mne ovlivnilo v raném mládí, toho Gotta a jiné normalizační hvězdy, co se na nás valili z rádia a televize bych asi raději vynechal. To, co nás ovlivňovalo přišlo až s postpubertou, ke konci základní školy, když jsme začali objevovat tu tehdy režimem proklínanou západní kulturu.

Nejdříve pop a hardrockové kapely, pak jsme začali postupně vyhledávat náročnější muziku. U mne byli nejdříve top hvězdou Led Zeppelin, pak postupně spíš art rock jako Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull, Peter Gabriel, polští SBB, z Československa Modrý Efekt (Blue Effect), Fermáta, Marsyas, Vláďa Mišík a ETC … a hodně folkaři, hlavně Oldřich Janota, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák. Občas se člověk dostal i k něčemu z úplného podzemí – Plastic People, DG307, Extempore a taky ta počínající brněnská scéna. Nasával jsem všechno co se dalo jak houba.

Marek Sobola: Tehdy to nebylo tak snadné dostat se ke kvalitní muzice, to vím i já. Kde a jak jste kvalitní nahrávky sháněli?

Jaromír Řehoř: Jedním z hlavních zdrojů byla brněnská burza gramodesek, konala se pravidelně někde v parku, třeba pod Janáčkovým divadlem, kde se prodávaly hlavně desky propašované za západu. Občas to tam rozháněli policajti. Člověk si ale mohl koupit jenom něco, protože za jedno orginální západní LP se platilo 400,– Kčs, což byl tehdy dost velký peníz. Takže každý vlastnil jen pár kousků a s ostatními jsme si je navzájem nahrávali na magnetofony, někdo na cívkový, někdo na prosazující se kazeťáky. Hodně se taky nahrávalo na z jednoho magnetofonu na druhý, takže kvalita zvuku šla s každým dalším překopírováním rapidně dolů (ne jako u digitálu, který se dá kopírovat donekonečna bez ztráty kvality). Ale obsah byl cennější. Tím překopírováním se taky šířily podzemní nahrávky, tak jsem se třeba dostal k Plastikům, DG307, Třešňákovi, šířily se tak i věci, co nebyly sice přímo zakázané, ale neexistovaly oficiální nahrávky – třeba Janota, Merta a tak.

Samozřejmě velké zážitky byly koncerty. Chodil jsem na všechno, co se dalo. Jeden z nejsilnějších koncertních zážitků jsem měl už v 15 letech, v roce 1976 – koncert polské kapely SBB v rámci festivalu Koncert mládí a míru v Brně na velodromu. Celý ten koncert byl na tu dobu výjmečný počin a SBB byli jeho vrcholem. Jinak jsem samozřejmě vymetal všechny tehdejší kluby a chodil na všechno možné, jako doma jsem byl v klubu Křenová no75, Horizontu na Lesné, Omeze na Musilce v Husovicích. V Horizontu jsem pak dělal několik let technika a zvukaře jako přívýdělek ke studiu. Byla to samozřejmě všechno československá muzika, více i méně oficiální, sem tam i nějaká ta Valná hromada či jiné podzemní.

Marek Sobola: Máte pro big–beat netradiční složení, jak vás to napadlo?

Jaromír Řehoř: To nikoho jen tak nenapadlo. To byl postupný vývoj. Už když byli Pavel s Martinem na vojně, a já začal experimentovat s bezpražcovou basou, seznámil mně Miloš Švábek s Vojtou Saxem, který si od nějakého námořníka sehnal indický sitár. Vždycky mě lákalo v hudbě experimentovat, nezajímalo mne kopírovat skladby slavných vzorů nebo hrát nějaký zavedený styl, potřeboval jsem hledat své vlastní hudební vyjádření. A to byla zajímavá příležitost. Hráli jsme cosi vzdáleně připomínajícího indickou hudbu, protože část sestavy byla ponořená ve východních filozofiích, ale ve skutečnosti to byly naše improvizace v sestavě sitár, dvě do pentatoniky přeladěné kytary, basa a perkuse. Hráli jsme třeba improvizace na téma Pásli ovce valaši. Dokonce jsme měli i nějaký koncert – zcela akusticky bez ozvučení.

Když se pak zbytek Hrozně vrátil z vojny, začali jsme sice tam, kde jsme před vojnou přestali, ale bylo jasné, že možnosti této sestavy nám nestačí. Martin měl sice na kytaru zajímavé nápady, ale my dva s Pavlem jsme z víc důvodů nebyli s ním jako kytaristou spokojeni. Ani on sám, jak později řekl, nechtěl být „jedním z mnoha stejných kytaristů“. Ta akustická kytara nás moc svazovala do folkového klišé. Ale – on už v tom prvním období používal malou zvonkohru. Z nahrávek jsme znali a obdivovali zvuk vibrafonu, což byla věc, jak se ukázalo v té době pro nás nedostupná, ale když pak zjistil, že mu je kulturní středisko ochotné koupit velký metalofon, který se objevil v obchodě s hudebními nástroji na Zelném rynku, byla volba jasná. Od té chvíle jsme od Janotovsko–Mertovského folku začali směřovat tam, kam nás táhla inspirace King Crimson, Laurie Anderson, Philem Glassem, Stevem Reichem … Velmi rychle jsme si v té trojici metalofon–akordeon–basa vytvořili takový pro nás typický hudební styl a někdy počátkem roku 1987 jsme sestavu doplnili o kytaristu. Krátce jím byl můj kamarád Karel Růžička, ale musel odejít na vojnu a od září ho nahradil Vojta Sax z oné sitárové sestavy. Nejprve jsme vůbec neuvažovali o doplnění o bubeníka, říkali jsem našemu stylu téměř akustický bigbít, ale jak se naše skladby postupně víc stávaly rockovějšími a rytmičtějšími, přivedl Vojta svého kolegu, též studenta konzervatoře, Romana Motyčku. Ale to už byl rok 1990 a toto období bylo sice krátké, ale velmi plodné a asi naše nejlepší.

Marek Sobola: Vzpomínám si, že jste byli nějak úspěšní na tehdy kritiky velmi ceněné Vokalíze?

Jaromír Řehoř: Nebyla to Vokalíza. Náš asi největší úspěch u odborné kritiky bylo jmenování do Tipů na bílou vránu za rok 1988, kterou vyhlašoval časopis Mladý svět, tehdy vlastně jediný časopis pro dospělou mládež. V každém oboru umění byli tři jmenovaní kandidáti, z nichž jeden nakonec dostal tu Bílou vránu. Z té naší trojice jsme ji nakonec nedostali my, ale Iva Bittová, což uznávám že bylo fér. Byla fakt lepší 🙂 V roce 1988 jsme taky byly vyhlášeni jako Talent rocku v rámci celorepublikového soutěžního festivalu Rockfest.

Marek Sobola: Kdo skládá hudbu a texty, je to kolektivní dílo?

Jaromír Řehoř: V tom prvním období to bylo jasně dané. Martin složil písničku a já s Pavlem jsme si k tomu doaranžovali svoje nástroje. Ono se v této formě s tím ani nic moc víc dělat nedá. V okamžiku, když Martin začal s metalofonem, bylo najednou všechno jinak. Začali jsme hudební nápady a základy skladeb nosit všichni tři a společně je dotvářet. Často mívá na té muzice někdo větší nebo podstatný podíl, někdy je to téměř rovnocenné, ale u většiny skladeb už bychom si na ty autorské podíly možná ani nevzpomněli. Takže vždy uvádíme autorství: hudba: Hrozně.

Co se týká textů, převážnou většinu napsal Martin. Já s Pavlem jsme začali dělat texty až v posledních letech. Ale jsou i výjimky – Už mi z toho jebe jsme stvořili všichni tři společně někdy v roce 1988.

Ještě se tímto vrátím k té první otázce, kterou jsem tak trochu zamluvil – co byl hlavní impuls založit kapelu. Myslím, že všichni tři máme hlubokou vnitřní potřebu tvořit, hlavně ve smyslu vytvářet hudbu, která vychází z nás, z našeho vnitřního světa. A tato vnitřní potřeba je tím, co nás přimělo zakládat kapely.

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce