Hospoda na okraji města – Robert Musil

Ve dvanáct hodin, o půlnoci těžká dřevěná vrata uzavřela vjezd. Byla zapřena dvěmi širokými železnými tyčemi. Do té doby ospalá venkovsky vypadající posluhovačka čekala na pozdní hosty. Po čtvrt hodině se vydal na dlouhou obchůzku strážník, který dozoroval závírací hodinu hostinců. V jednu hodinu se z mlhy vynořila tříčlená hlídka z nedalekých kasáren, vynořila se, aby zmizela ve tmě. Nastalo dlouhé, chladné, vlhké ticho listopadové noci. První povozy se objevily ve tři hodiny. Valily se a rachotily po dlažbě. Těla vozků zabalená v plaštích, otupělá rámusem a ranním chladem, následovala koně.

Téže noci, krátce před dvanáctou, se objevil pár a chtěl pokoj. Zdálo se, že posluhovačka pána poznala. Beze spěchu za ním zavřela vrata a zasunula těžkou petlici. Aniž by se na cokoli ptala, vedla pár na kamenné schodiště. Prošli dlouhou chodbou bez oken, zahnuli za dva rohy, vystoupali pět kamenných tisíci chodidel ošlapaných schodů. Další chodba, uvolněné dlaždičky klapaly pod podrážkami. Cizí hosty ani nezarazilo, že se na konci octli v malé předsíni, kam ústily troje dveře okolo díry v zemi. Ve tmě zkaměněli.

„Je obsazeno?“ ukázal pán na dveře. Posluhovačka zavrtěla hlavou, zatímco se svíčkou v ruce odemkla jednu z místností. Pak posvítila hostím a nechala je vstoupit. Nestávalo se často, aby tu slyšela šustit hedvábí a klapot vysokých podpatků, které lekaly stíny na podlaze. „Hrozné! Romantické!“ vzdechla paní několikrát. Posluhovačka si ji podezřívavě měřila. Z úst hedvábné paní to neznělo jako pochvala. Strnule, tupě zírala na tvář paní, která kolem ní musela projít. Ta jí v rozpacích blahosklonně přikývla. Mohlo jí být čtyřicet let nebo ještě víc. „Každý z nás byl jednou mladý.“ pomyslela si posluhovačka, „… s vlastním manželem, proboha, když na to přijde … takový dobrodružství!“ Vzala, spočítala peníze, zhasla poslední světla na chodbě a lehla si do komory.

V celém domě se rozhostilo ticho … světlo svíčky nestihlo proniknout do všech koutů ubohého pokoje. Podivný pán stál jako plochý stín u okna, paní nejistá tím, co bude následovat, se posadila na kraj postele. Trýznilo je dlouhé napjaté čekání … cizí člověk u okna se nehýbal. Události, které se odvíjely do té doby rychle, jako ve snu, ustrnuly najednou v tuhém odporu, který se rozprostanil ve všech údech. Muž potiťoval, že žena na něco čeká. Rozepnutí živůtku, jako by to bylo odemknutí dveří pokoje. Uprostřed byl stůl. Okolo seděli manžel a syn. Pozoroval je záhadným, nepřátelským, ustrášeným a potutelným pohledem. Nejraději by tam hodil granát nebo strhal tapety ze zdi. S maximálním úsilím se mu podařilo přemoci tuhý odpor a vyslovit větu. „Všimla sis mě, když jsem si tě prohlížel?“

Zafungovalo to. Nedokázala ovládnou netrpělivost. Měla sama sebe za svedenou, ale co je tom špatného? Aby si zachránila zbytek počestnosti, musel jí musí připadat neodolatelně okouzlující. Krev, která jí ve strachu a rozhořčení nad sebou samou ztuhla v žilách, se bezhlavě rozlila po celém tělě.

V tu chvíli pochopil, že nedokáže vzít holátko do dlaně, a tato holá kůže by se měla tisknou k jeho holé nechráněné kůži? Naplnit jeho hruď svým teplem? Pokusil se vtipkovat, aby získal čas. Oba byli strnulí a měli strach. Řekl, „… ženy ze silnou osobností si šněrují i chodidla. Vysokýma botama. Nahoře okolo lemu se vyduje trocha masa, která vydává nenapodobitelnou vůni. Subtilní aroma, kterému se na světě nic nevyrovná.“

Pomyslela si, Musí být básníkem. Teď chápu jeho podivné chování. Později to na něj zkusím s distingovanou dámou … a odhodlaně se začala svlékat, aby pocěstnosti nezůstala nic dlužna.

Měl strach. Bylo jasno: nikdy nedokážu stát se někým jiným, stát se součástí mimozemského života. Nelibost v ní začala vzlínat, strach rostl. Co když naletěla vtipálkovi? Neznala ho. Paní, která mu své jméno jméno neřekla, začala činit pokání. Přestala se svlékat, on stále bez hnutí. Ale jakési vnuknutí jí připomnělo, že bude lepší, když bude pokračovat.

Vycítil to všechno. Trápilo ho pomyšlení, jednoduše to na vybalit … vybalit jako dětskou hračku … jako pokaždé bude následovat nová stěna bez oken, zklamání … dokud ji ze zlosti nerozbije. A druhá muka byla, ona mě proronásleduje. Vybaluje se sama od sebe na dotek vzdálená. O čem to pořád mluví? Musím jako nadrženej pes aportovat balónek jejího klína. – oči těkaly jako psi na řetězu sem a tam.

Pochopila, že ho přivedla do úzkých. Nutně jí musel nedůvěřovat. Nic o ní nevěděl, kromě toho, že s ním šla. V návalu rozpustilé nálady mu chtěla říct, že Leopold je hodný, ale … slyšela se, jak říká nesmyslnou větu: „Kdo miluje zůstává mladý.“ Její paže se okamžitě ovinuly kolem jeho krku. „Miláčku, miláčku! Nech mi své oči. Vypadáš skvěle, když je ti zle!“

Vší silou zoufalství zvedl to břemeno a slyšel, jak se ptá: „Chceš Musila? Musil musil? Nebo máš raději Vrzala …?“ Považovala to za odborné termíny z pánské společnosti. Nechtěla se ztrapnit. Cítila se jako doma. Špička jeho jazyka se dotkla jejích rtů. Pravěký komunikační prostředek, věděla, vždycky to začíná rty. Pomalu posunula jazyk mezi rty. Pak ho rychle stáhla a šibalsky se usmála, šibalský úsměv, věděl, byla jím známá od dětství. Pokračovala jako by to dáno nějakou zvukovou asociací: “… ráda bych si vrzla. Muž je na osm dní pryč.“

V tu chvíli se jí zakousl do jazyka. Zdálo se mu, že trvá věčnost, než jím zuby naskrz pronikly. Ucítil v ústech hustou hmotu. Bouře velkého činu rozvířila vášeň. Nešťastná ubohá žena bledá, krvácející, v rohu místnosti, vydávala chraplavé skřípavé zvuky padajícího kmene, zvuky mrskající se hmoty.

in Musil J.(1957): Prosa. Dramen. Späte Briefe. 577 – 580. Rowohlt, Hamburg

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 

Nejbližší akce