Blog - milan.haussmann

„Jen dvě věci jsou nekonečné – kosmos a lidská blbost. Ovšem tím prvním si nejsem úplně jist.“ tolik výrok Alberta Einsteina.

„Většinou si vybírám soukromé dopravce a výrobce. Drtivou většinu věcí, které ke svému životu potřebuji a konzumuji, jsou od soukromníka. Já si nekupuji státní rohlík, kupuji si soukromý rohlík.“ tolik výrok Václava Klause.

Já si kupuji rohlíky, které mi chutnají, ale moc si nevybírám a z pragmatických důvodů beru, co je na pultě. Ono totiž v době, kdy místo státu máme prakticky monopol Agrofertu, ani moc možností nezbývá. Soukromý rohlík ale zakoupený ze státního – lépe bych to snad ani nedokázal charakterizovat.

Další křížek. Neplač. Najdeš si jinou milou … špatně sis zatlouk skobu … Ta slova jako ozvěny se vracejí. Známý neznámý, proklínaný, odmítaný, básník. Pil a psal a pil a psal … jako Nezval. Na Břehu řeky Svratky leží zvratky … potom padal mezi židle. „Dávej pozor, jsem invalida.“

Změna obsahu, změna tváře … před měsícem jsem si přečetl v tisku zprávu o smrti Jiřího Gruši. O něco dříve Jiří Gruša v rozhovoru pro Hospodářské noviny poměrně ostře a navíc i vtipně kritizoval obsah stojatého páchnoucího rybníku – České republiky.

Nacionalismus je nejhorší nemoc Evropy. Zemřelo na ni 55 milionů lidí. A jeho revitalizace může mít rysy epidemické. Nacionalismus je skutečně choroba, kterou bychom se měli zabývat medicínsky. Ale že Klaus nacionalismus tvoří nebo provozuje, to bych neřekl. On jen přišel na to, že se z této tematiky dá těžit. On je jen uživatel.

Zemřel Magor a paní Ševčíková odmítla zaměstnat cikaňu v prádeně. Tolik dva titulky z českých novin, které mi stály za to, abych je rozklikl a přečetl si je.

Vynikající je hlavně článek Pavla Kosatíka v Hospodářských novinách. Osobních vzpomínek mnoho nemám. Od Magora mě dělí řada let i odlišnost názorů, přesto jsem s Magorem seděl u stolu asi třikrát. Řeči se vedly veskrze hospodské a Magor většinou mlčel.

Členové České strany národně sociální v pátek natřeli na růžovo kříž k památce německých válečných obětí na louce Budínka u Dobronína. Vše už bylo řečeno, je doznání nemohoucích filosofů, kteří nemají, co by světu sdělili. Na místo dorazila policie, aby věc prověřila. Nezbývá než tleskat, nápad sice není původní, ale takzvaná původnost je jen iluse. Hle … myšlenka se zrodila a nepůvodnost není ani neštěstí, ani hanba. Prosím potlesk … vynikající akce. Jasně září kometa na politickém nebi, i když osudem komety je vyhoření.

Zašlo to příliš daleko … autem prorazil plot, narazil do stromu a uvázl v poli … spálil svoje oblečení, včetně dokladů, a začal rozebírat motor vozidla … kolem se povalovaly kabely, klimatizace i chlazení motoru … poslední skromné přebytky … další prosím … ať počká venku … poslední … plaval sám ve vlastních sračkách.

Do cely se nahlíží průzorem ve dveřích … večer si četl noviny … choval se slušně a vyrovnaně … že doba je zlá nic neomlouvá … vytáhl krátkou dvavadvacítku a srovnal účet … odmítl vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané …

Svět Radka Dymy, tak jak ho podává v povídkovém souboru Hořká čokoláda, lze vidět jako klec. Pravidelný tvar … mříže a chladná šeď oceli. Tu a tam znepokující hromádka odpadků…  cosi nepatřičného…  plný popelník…  nedopitá láhev…  Jak jsme se zde octli?

Jako obvykle cestoval namátkou, cíl si vybral u pokladny – zaslechl název stanice a jel …

Děj se většinou odehrává v průchozím prostoru – v prostředí, které není určeno k dlouhodobému pobývání, nádražní budova, vlakové kupé, kavárna, cesta, hotelový pokoj … zkrátka tranzit. Kdo se zde zdržuje narušuje běh věcí … tri tra  … ruší režim. Postavy okolo jsou annonymní a řídit se musí cedulemi … pokyny … jízdním řádem … jídelním lístkem …

Je to jako skladiště novin … prošlé postřehy a obstarožní popisy …

Obrazy dětství a rány dospělosti – „Pohádka se špatným koncem, před dobrým usínáním“. Slyšel jsem ji loni na podzim během Potulného dělníka v klubu Boro. Hudbou decentně doprovodil Tomáš Vtípil, obrazy Martin Jabůrek. O několik měsíců později ji vydalo nakladatelství Vetus Via – pochopitelně v precizní grafické úpravě.

Knížku jsem poprvé otevřel ve vlaku z Norimberku do Stuttgartu. Ve vagónu, kromě mě cestovala ještě Cikánka a její tři děti – Kevin, Jasmína a Denis.

Bude se jmenovat Tereza, aby se to nepletlo
…
jedno jméno
jméno, které rozezní prostory …