Čínské vlajky

Všude byla krev, křik, trosky a čínské vlajky … johoho, čínské vlajky, čínské vlajky, čínské vlajky … postavy umírají náhle. Výroba funguje dál, ale stát se zbavuje prasat. „Ekonomický přínos je hlavní.“ do omrzení opakují mantru. „Cocaine and hookers, my friend.“ klasický proces: to, po čem opravdu velmi toužím, ale nemohu nikdy mít. Jsem manipulátor textů. Pracuji s očekávánou reakcí čtenářů.

Vše podstatné se odehrává za zavřenými dveřmi a zataženými záclonami. Taky koho by to, prosim vás, dneska zajímalo? Budha metá blesky. Tomáš Akvinský zvrací do škarpy. Dávno se setmělo a široko daleko se nesvítí. Theodor Adorno blábolí ze sna: Kdo neví, věří.

Když zaslechnu Wagnera, mám chuť rozsekat Polsko na cimprcampr. Je to nový začátek. Zase jsem se jednou ocitl mezi zahradami. Proč to všude okolo vypadá stejně? Stomy bez listí vysílají holé větve k nebeské klenbě … cesty mezi ploty, zanedbané záhony, hromady shrabaného listí, zrezivělé nářadí … a na zemi koberce medvědího česneku. Jen utrhnout. Nadechnout se, v hlavě zemětřesení, v kabele cinkaj prázdný lahváče … velikonoce. Credo quia absurdum …

Myslete! Představte si, že … velmi záleží na kategorii, v níž se pohybujete. Mýtus není, co výš. Víš vědomosti. Znáš znalosti … Pelta: „Pokud Číňani navýší kapacitu Edenu, jiný Národní stadion už bychom v Praze nestavěli. Špinavou práci přenechávám šílencům v suterénu. Já pracuju na tom, co se děje pak.“ Moudro samo o sobě.

Národní stadion Eden otevřel své brány … točené kelímkové, opékaná klobása, lidové ceny … Uprostřed stojí lešení potažené černým suknem. Davy šumí, bubny víří. Velekněz v bílé kápi stoupá na pódium. Vyzývavě oblečená mladá dívka otáčí osudím. Dav utichl. Dění je synchronizovaně přenášeno na velkoplošnou obrazovku. Velekněz vytahuje střepinu a nápis ukazuje směrem na kameru. Rychlý prostřih na tvář … okamžik ostrakizace … už ho vedou. Katovi pacholci sundali plachetku z guillotiny. Je to součást hry. Všichni jsme součásti hry … hrajeme. Kdo by to řekl? Kytarovej zvuk mě leze krkem. Pořád dokola totéž: otisk prstu na sklenici a podezřelá objednávka pizzy … už ho vedou.

Velekněz v bílé kápi. Prezident v černé limuzíně. Královna vystupuje z kočáru. Brežněv, Pinochet, pěst lidu, politické vraždy, události, koncepty, představy … lid chce vidět krev. Lid touží po pomstě. Strach a hněv mají v genech. Mit Benzodiazepinen tief entspannt ins soziale Abseits … císař je nahý. Na jméno si nemohu vzpomenout. Slovní hříčka … až z toho jde mráz po zádech … Stadion Eden. Přímý přenos rovnou do ráje … chladné ostří, opakující se mantry: „Bůh to tak chce! Když to neuděláš půjdeš do pekla!“ Řekla si o to sama. Velekněz rozepíná roucho a vrhá se na půvabnou dívku. Pár se svíjí v extatickém objetí. Ve vzduchu visí náboj. Vůně smrti se mísí s vůní pohlaví. Rytmus, tóniny i styly se místy střídají v závratné rychlosti. Velký Kormidelník nešlápl vedle v hledání kvalitního emocionálního prožitku.