Sobota 27. srpna 2016

narazil jsem na internetu na výborný, dlouhý rozhovor s hrabětem Hugem Mensdorffem-Pouilly, četl jsem s velkým potěšením, ale pak se mi ten rozhovor někam ztratil, už ho nemohu zkrátka najít, udělal jsem si k němu poznámky, tak ty aspoň se pokusím využít, – mám jednu hezkou příhodu, někdy z půle 80tých let, kdy jsem se v Praze pokoušel prodat veliký blondelový rám, unikátní pozůstatek po koupi nemovitosti, domluvil jsem se na doporučení s vedoucí starožitnictví na Můstku a přivezli jsme tedy tento neobvyklý předmět ve zvláštním oddělení nákladního vagónu vlakem z Brna, bylo pak nutno ho vozit po Praze v prostorné dodávce, řádně ukotvený, dekami zajištěný (po několika měsících jsme však rám zase odvezli zpět na Moravu, starožitnice otálela, pořád něco donekonečna oddalovala a vázala na jiné prodeje atd., až jsem jí jednou zavolal, že si tu věc jednoduše zase odvezeme, nedlouho potom jsem se dozvěděl, že ji za nějaké machinace zavřeli, dnes ten rám bývá zobrazován v módních týdenících na fotografiích jisté známé osobnosti, jako pozadí pro portréty jeho současného majitele, tomu jsem ho prodal, za 2/3 ceny, kterou přislibovala starožitnice, někdy kolem roku 1995), bylo nutno slaďovat časy, abychom mohli rám předat do dotyčné prodejny, kde bylo vše domluveno, ale nebylo to snadné, velké auto, na určité místo a v určitý čas, tak jsme se octli někde poblíž Kotvy, kde bylo stanoviště nákladních taxíků, domlouval jsem podmínky pro převoz se zvláštně slušným, sympatickým dispečerem, který mi prostými slovy sděloval, že to samozřejmě takto a takto zařídí, vytahoval jsem hned dvacetikorunu (tu modrou, s jednookým Žižkou), byla to tehdy taková obvyklá bankovka, kterou jsem běžně používal „kolem hospody“, kde jsem se tehdy pracovně výhradně pohyboval, a tento zvláštní, nenápadný a důvěryhodný pán v mysliveckém kloboučku mi na tuto mou jakoby samozřejmou nabídku jen v klidu a s úsměvem, aniž by se pohnul, řekl: „u mě platí slovo, pane“, bylo to řečeno tak zvláštně, nijak zahanbujícím způsobem, ale prostě a přesvědčivě, a naprosto samozřejmě, že jsme tím s přítelem – s kterým jsme to stěhování podnikali – byli současně zaskočeni, mírně zahanbeni, ale i povzbuzeni, že i takoví lidé na světě existují, – vše se mi vysvětlilo po několika letech skrze jiného přítele, stavitele-památkáře Jardu J., který se tehdy podílel na jakýchsi opravách v Boskovicích, vypráví jednou, a víš, že zrovna ten Hugo hrabě Mensdorff teď dělá někde kolem aut, snad u taxíků v Praze, kvůli razítku v občance, celkem se tím baví, – a jak vypadá? – byl to on! nebylo pochyb, a skutečně – i na té fotografii k článku (minus 30 let) ho poznávám – „u mě platí slovo, pane“, zní mi dodnes v uších, ani herec, ani disident, nýbrž docela prostě – (český) šlechtic, i když jména jakoby cizího, podobně jako třeba Zdeněk hrabě Sternberg, který onehdy v rádiu pobaveně vypráví, jak pracoval ve Vídni ve správní radě jednoho velkého podniku, v které byli ještě pánové Vyskočil, Stehlík a Navrátil – „jen moje jméno bylo německé – a byl jsem tam jediný Čech!“ dodává Jeho Exelence, po velkou část života dělník, dokonce havíř, i mé jméno je „německé“ – od 13. století – a v oslovení se nikdy neskloňovalo –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 27. 8. 2016, 13:08