Pondělí 11. července 2016

byl tady se mnou jeden čas už velmi starý pán, ale živý a temperamentní, o dvacet roků starší než já (Altbrünner, ročník 1929, jmenovec pana Šafaříka, křtěný na Ladislava), povídali jsme si spolu, ale ne moc, spíš výjimečně, nějak jsme si vnitřně rozuměli, vystudoval kdysi „šuřku“, obor keramika a nejspíš se tím i v životě živil, ležel hned na vedlejší posteli, a spolu nás taky na vozíčcích odváželi jednou za měsíc do druhého patra budovy na Mši Svatou, kterou zde slouží nemocniční kaplan, pak o tom pan L. Š. s nadšením a starodávnými slovy vypráví do telefonu svým přítelkyním, možná zrovna tak starým jako on sám, ale třeba taky ne, protože tito lidé se většinou stýkají s různými generacemi (byli taky za ním jednou dva úplně mladičcí lidé s tričkem v krásné zeleni a s nápisem „Dobrovolník“ na zádech), dával mi taky tento pán k nahlédnutí jednu knížku mořeplavce Richarda Konkolského, s kterým se znal, kniha byla opatřena věnováním, pak taky tlustou knížku o Velké Moravě, v které měl označenu původní keramiku z vykopávek a u nich různé své nákresy a rozměrové parametry, nejspíš proto, že podle nich taky něco tvořil, už se schylovalo konečně k jeho odchodu „do civilu“, trénoval s berlemi chůzi bez cizí pomoci a jednoho dne po ránu zmizel, ještě jsem zahlédl jeho převážně zelený oděv a přes rameno přehozenou, vysloveně hippie tašku, nepochybně vlastní rukou pořízenou, netrvalo dlouho, hned následující neděli, najednou vidím, že pan L. Š. stojí ve dveřích našeho pokoje, říkám si, eh, muselo se mu udělat
zle, musel se vrátit…, ne, s širokým úsměvem jde pomalu o francouzských holích k mé posteli a poslepu šmátrá v té své „hippie“ tašce, „příteli! nestihl jsem se s vámi rozloučit, tak aspoň teď vám toto nesu“, a vytahuje z útrob tašky nádherný bronzový předmět, zvoneček ve tvaru Božího Beránka s korouhví a odlitými velkými literami na zadní jeho straně, se slovy žalmistovými: „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách“ (Ž 91, 11), tento stařec, přijel jenom za mnou přes celé Brno odkudsi z Černých Polí či z Lesné – taxíkem! – říkají mi někdy přátelé, že poslední dobou se moc pletu do politiky, do věcí veřejných, ale pro mne tyto „věci veřejné“ jsou i ryze soukromé, to bych jinak nemohl vůbec s nikým komunikovat, vůbec se na „společnosti“ podílet, ano, nemám to „zapotřebí“, ale já musím reagovat a podle toho žít, protože mě k tomu vede mé přesvědčení, víra, za kterou jsem vděčen a která může v každé chvíli zase prchnout, opakuju si stále slova Pascalova, která mě udržují nad vodou: „Ježíš bude v agónii do skonání světa, nesmí se spáti po ten čas.“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 11. 7. 2016, 03:26