Pátek 26. srpna 2016

zápasil jsem poslední dny zase trochu o dech, jako už tolikrát v životě, je zvláštní, kolik toho mé ostravsko-hospodské plíce za ta léta vydržely, a nakonec vlastně nikdy nezklamaly, vždy se zvetily (moravismus, prý), vždy mne zatím nechaly vítězně i z hodně těžkých nocí a rán se vzpamatovat do prostého, neusilovného, nestresovaného dýchání, chtěl jsem ještě další den po svém blogu ze 17. 8. pokračovat, ale nebylo to možné, napsal jsem jen takový fragment: „včera s fanfárama, dnes už bez fanfár, byla zřejmě ráno ve městě špička, připadal jsem si jako ‚pán‘, jako nějaký senátor, všude bez čekání, první na řadě, starostlivost pečlivá, ale rázná, cítil jsem se dobře, i když do zpěvu daleko, přemýšlím nad Anděly Strážnými, jejich přítomnost cítím často úplně hmatatelně, jednou se nám stalo, že na dálnici k Praze jsme v protisměru viděli hodně ošklivou havárii, z rozbitých oken auta vylétaly různé věci na vozovku, uvnitř se lidé museli nebezpečně tlouct, zastavil jsem, silnice byla pokryta tajícím sněhem, břečkou, přešel jsem jedna svodidla, a po malém zaváhání i druhá, a v té chvíli, vlastně jakoby ještě méně než ve zlomku vteřiny, aniž bych byl schopen jakkoli reagovat, se stalo, že to havarované a na střeše napříč cestou ležící auto předjížděla pomalá červená škodovka, ale v tom okamžiku i toto auto předjížděla k Brnu se řítící černá limuzína s modrým svítícím majáčkem na střeše, jediné, co jsem“ – a v té chvíli mě zachvátily dechové potíže a už jsem nemohl pokračovat, ta příhoda však pokračovala – jediné, co jsem byl schopen zaregistrovat byl ohromný náraz té černé limuzíny do svodidel asi dva tři metry ode mne vlevo, a pak ještě jednou či dvakrát, pak teprve jsem zase zmateně – a zbytečně – ustoupil zase za svodidla, bylo po všem, ale byl jsem zalit potem nepojmenovatelné hrůzy, že jsem právě o několik decimetrů unikl smrti, ten šofér limuzíny musel být zkušený, auto nedostal do smyku, nechal je volně levou stranou centrifugálně rozčísnout několikrát o svodidla, a zabránil tak smetení té bezbranné postavy stojící u svodidel, pak v Praze v hospodě jsem vzpomínal na podobné příhody, jaké se mi už v životě staly, bylo jich několik, taky vlakových, kdy jsem jako kluk otevřel nezajištěné poslední dveře rychlíku mezi Ostravou a Přerovem jednou v opilecké mladistvé noci, nebo jednou fatální štěstí při nakládání ohromné palety betonových „pažnic“ pod jeřábem podniku „Výstavby Ostravsko-karvínského revíru“, mnohokrát jsem byl v různých situacích, kdy hrozila různá zranění, která se mi nakonec téměř úplně vyhnula, zde ale myslím, na té dálnici, byla blízkost smrti hmatatelná a účast Anděla Strážce mne objímala kolem ramen, jsem o tom přesvědčen, po té jsme přešli k havarovanému autu, byly jen trochu krvavé ranky od skla a menší zhmožděniny, nikomu z osádky se nic vážného nestalo, – „Jest nauka, že každý člověk jest provázen od narození do smrti Neviditelným, jemuž uloženo bdíti pozorně nad jeho duší a nad jeho tělem. Tento Neviditelný se jmenuje Anděl Strážce, ochránce určený Bohem, jenž snad náleží tomu neb onomu z Devíti Kůru Andělských. – Toť všeobecná víra křesťanů. Tento ustavičný společník jest jak vnukatelem, tak soudcem. Vznešené myšlenky přicházejí od něho, a co se jmenuje výčitkami svědomí, to on našeptává. Víť, čeho my nevíme, vidí, čeho my nevidíme, jest stále přítomen v nás a kolem nás, nevýslovně uctivý k naší svobodě, znající skutečnou velikost našich duší a nepochopitelnou důstojnost našich blátivých těl, povolaných, by zářila, až přestaneme býti spáči. Když některý člověk páše zlo, anděl se vzdaluje mlčenlivě do hlubokých míst zločinné duše, kam hříšník sám nevniká, a pláče, jak mohou plakati Andělé.“ – takto píše Léon Bloy ve své Duši Napoleonově, slova, v nichž je vše, jako v každé dobré básni, jako v každé sekvenci Posvátné Liturgie –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 26. 8. 2016, 19:52