Nové zápisy – Sobota 14. ledna 2012

myslím, že skutečnou tragédií této společnosti je, že je ovládána ekonomy, cynickými počtáři, kterým vše začíná a končí u nějakých cifer, s oblibou pak computerových globálních miliardo-bilionových, kterým člověk ani nerozumí, bohužel je pravda, že tato peněžní nota na lidi účinkuje, protože sami taky si zvykli vše přepočítávat jen na drobné, bez jakéhokoli nadhledu, který by byl aspoň jen neurčitě nemateriální, „co vidím (t. j. co mohu sežrat), tomu věřím,“ je deviza zdejších žroutů, kterým ale uniká důležitá věc – že totiž požírají sami sebe, aniž o tom vědí, podřezávají pilečkou větve, na nichž dočasně sedí ještě jako lidé, – kultura, co je kultura? proč je kultura? a je vůbec?
myslím, že svět je ustavičně matený, pletený, popletený, chodil jsem nějaký čas kolem vývěsního štítu „Kulturní kavárna Hamlet“, proč kulturní? může být kavárna nekulturní? co to tedy je? je nekulturní Švandova kavárna v pasáži Alfa, o níž Jiří P. v hodnocení jisté magisterské práce napsal, že se jí říká „kavárna“ snad pro to, aby byla švanda? vyprávěl jsem to Romanu Š., a ten se tak od srdce smál, jak jsem ho dlouho neviděl, dnes velmi milá bytost P. V. dělá zase humbuk kolem „kontroverzního“ (?) mladého spisovatele, trochu se stydím, za oba, ale dnes ten importovaný amerikanismus nejspíš už se tak nepociťuje, chval sám sebe, a ostatní tě budou taky chválit, vytvářej kolem sebe barnum, a ostatní se k tobě přidají, no, nijak mě tato forma propagace neoslovuje, jako nějaká študentská „zábava“, která za chvíli, až děti dospějí, zase skončí, teď zase čtu o „Kulturní kavárně Jabloň“ v Plzni, byl jsem tam jednou (ještě nebyla „kulturní“), velkou část mého vystoupení na mě přímo pod pódiem štěkal pes, malý, ale běsný, a já přitom mám psy rád, a oni mě většinou taky, později mi kdosi vysvětloval, že „na indiány vždycky psi štěkají“, pěkné, Jakub Deml píše, že psi vždycky štěkají na žebráky, podle „citů“ jejich pána, a neodpustím si zde nádherný závěr Zapomenutého světla: „…V neděli ráno, když jsem se vracel ze hřbitova a všecko bylo na ranní v kostele, jdu prázdnoprázdnou ulicí, jdu podle domu, z něhož před 24 hodinami byli vynesli zesnulou Marii Zezulovou. A ze vrat toho domu vyšel hnědý pes, já čekal, že se na mne rozštěká jako dosud vždy a že mne bude chtít kousnout jako dosud vždy, ale pes neštěká, pes na mne nedoráží, pes se na mne jen tázavě dívá a pes jde za mnou. Já jdu domů a pes jde pořád za mnou. Před potokem se obrátím a povídám mu: Bročku, je mi tě líto, ale se mnou to nebudeš mít lepší. Zapamatuji si tvou dnešní lásku a důvěru; konečně tedy sám vidíš a naznáváš, že jsem nebyl zbytečnou osobou ve vašem domě a že vlastně jenom jediný já mohl bych Ti něco říci o smrti – ale to, že za žádným jiným nejdeš v této věci nežli za mnou, je nejsmutnější svědectví, jaké mně kdo může dát. Teprve dnes vidím, že i Ty jsi krásný a že Tvá duše trpí – Ty máš aspoň mne, ale já trpím neskonale víc než Ty a nemám vůbec nikoho. – Brok porozuměl a vrátil se.“ (1934) –
14. 1., Brno, Alfa Passage, 16:40