Blogy

Úterý 19. července 2016

lidé, kteří tvrdí, že „nemají čas“, nebudou ho mít nikdy, a až jim ubudou povinnosti a různé závazky, naplní si čas zase něčím jiným, a vždycky to přeženou a vždycky budou hekat, že to přehnali, už dávno toto „konverzační“ téma neberu, ignoruju ho, lepší je mluvit o něčem jiném, „není čas“, pustá fráze a nic jiného, jako jiné fráze a klišé, která se dostanou pod kůži rychleji, než si uvědomujeme, den má 24 hodin a my máme všichni času stejně, záleží jen na tom, čemu ho věnujeme, jestliže se mi někdo „omlouvá“, že to a to nemohl prostě udělat, protože „neměl čas“, už to ani nekomentuju, protože měl samozřejmě čas jako kdokoli jiný, ale rozhodl se svobodně jej věnovat něčemu jinému, to je naprosto v pořádku a není zde nic k vysvětlování,

Pondělí 18. července 2016

vzpomněl jsem si na takovouto věc, už beru jako samozřejmost při jakémkoli hovoru či psaní, že jsem jednoduše o celý svůj někdejší majetek přišel, „shodou okolností“, „špatným podnikáním“, různými většími či menšími loupežemi, výsledek je takový, že mi zůstalo to (jak jsem nedávno psal na jakýsi úřad), co obvykle si člověk do rakve brává, ale při tom všem minulém podnikání a pokusy o hospodaření se vyskytovaly často velmi zajímavé okolnosti, např. nejhorším zlomem při mém zadlužení byla neschopnost zaplatit řádně úvěr u Komerční banky, za velmi neblahých okolností, které vyvrcholily naprosto profesionálně gangsterským vyloupením mé brněnské redakce,

Neděle 17. července 2016

ještě k těm „rodičům a dětem“ (mluví se teď na internetu hodně o „registrovaném partnerství“, o různých návrzích zákonů a rozporuplnostech v nich), jednou jsem doprovázel ve Zlíně přítele Jima Č. a Helenku s malým Adámkem v kočárku, hrál tehdy v hospodě Na Kovárně, ubytování měli v hotelu Saloon za řekou, když vše v hospodě s výborným plzeňským skončilo, přešli jsme pěšky k hotelu, byla hluboká noc, všude zavřeno, jen ve sklepním baru hotelu ještě otevřeno, přemístili jsme se – i s kočárkem – tedy tam, bar skoro zaplněn, jen u jednoho většího stolu v koutě seděli pouze dva mladíci, požádal jsem je, jestli si můžeme přisednout, chvíli bylo ticho, pak se ten statnější z nich pomalu rozvalil rukama a pažemi po stole a řekl, „ne, tady není volno“, ptám se „a proč?“ „protože nesnášám, když sú malé děti v hospodě“,

Látka, kterou utkal čas

Vztek je plný zloby. Poznamenal jsem si 07/07/07, tedy skoro před devíti lety. V Turecku v noci vypukl coup d'état. Je to dítko paralelních struktur." prohlásil Ergodanpaša. Kdo ví, jestli nádoba nepřetekla. Do Turecka výlet nebo návrat o devět let nazpět.

Minulost nezměníš … i smysl slov je zkažen … mandala, mandala, tesco disco. Má-li bavit, nesmí trvat. Vzal jsem gumu a vymazal tužkou napsané výrazy. Cestou, kterou musí jít. Zbrousí hrany a může hladit povrch proti srsti. Hořkost ulpěla na jazyku a vyschlo mu v ústech. Záblesk paměti: „pět let nazpět, prudce zabrzdil taxík. Ze dveří se vypotácela blondýna na podpadcích a vyzvracela se do květináčů.“ Jako by tomu bylo dneska ráno. Prádlo dosud nevypráno. Místa a protokoly … to nic, pouhé přechodné pominutí smyslů. Obrazy se rozpadají, myšlenky se rozbíjejí na útesech minulosti. Jaro, léto, Mao, podzim, Stalin … i smysl slov je zkažen.

Sobota 16. července 2016

„medvěd s kozlem v hospodě sedí, jsou oba ožralí, sotva že hledí“, to byla vlastně jediná výchovná věta, kterou jsem od svého otce kdy slyšel, týkala se stolování, u společného stolu tehdy, jak jen to bylo možné (a u něho to často možné nebylo, protože trávil spoustu času „ve fabrice“, jednou musel vstát a jít dokonce od Štědrovečerní večeře, po té co se vrátil ke stolu od telefonu, „musím jít, měli jsme smrťák“, to slovo jsem často v dětství slýchával, otec pracoval na koksovně, „smrťáky“ tam byly časté, pod tím slovem jsem si jako malý kluk představoval jakousi záhadnou loutku, úplně jsem ji viděl, šedivou, s černými vráskami),

Pátek 15. července 2016

veřejný slovník je dnes zaplevelen obraty jako „obyčejný člověk“, „prostej člověk“ apod., nehledě ke všem těm „pseudo“ a „rádoby“ apod. znevažujícím předrážkám, dehonestujícím prakticky cokoliv a kohokoliv, souvisí to s právě odnedávna tak progresivně vzývanou „přímou demokracií“, aniž by se domýšlely její možné důsledky, aniž by se zvažovaly řádné dějinné analogie, zkušenosti a zákonitosti lidského konání na celé ploše lidské historie, jde především o výkřiky – z části velmi pochopitelné – obecné frustrace a neschopnosti rozlišení jejích příčin, vedu v tomto smyslu přes internet i několik osobních „zápasů“,

Čtvrtek 14. července 2016

výroční den Francouzské revoluce (která dodnes neskončila), Spojené státy americké měly tehdy 13 let, začínaly některé historické vzorce, které dodnes jsou poučné, dodnes s nimi zápasíme, soudíme je, podléháme jim, a v konečné fázi se vždy v posledku nepoučujeme, a hever dějin nám dál drtí zápěstí a ochromuje údy, v tom naše osobní osudy, právě dnes by se má sestra mohla dožít sedmdesáti let, umřela před patnácti, tiše, nikoho svým odchodem neobtěžovala, bývala vždy tvrdší než já, jednoho dne zvedám v Brně telefon, ve sluchátku neznámý ostravský hlas, ne, to máte špatné číslo, ještě jednou, ne, to jste si spletl číslo, ne, nespletl, jeden z jejích pěti synů, „mamka umřela“, stojím zkoprnělý, poslední můj nejbližší příbuzný, průvodce mého dětství,

Středa 13. července 2016

byl před několika dny svátek svatých Cyrila a Metoděje, ale rád bych napsal o někom jiném, o Metropolitovi moravském, arcibiskupovi olomouckém (1921-1923), rovněž jedinečné a originální, pro národ a Církev nesmírně obětovné, osobnosti, Antonínu Cyrilu Stojanovi, rodáku z Beňova u Přerova, tuším, že jeho dům ještě zcela nepropadl zkáze, ale nejsem si tím jist, dovídal jsem se o něm skrze knihy jeho sekretáře Františka Cinka, ale taky skrze monografii profesora Bohumila Zlámala, kterého si ještě z někdejší Olomouce pamatuju, vlastně dva významné profesory A. D. 1969, oba jsem potkával ve dveřích do chrámu Svatého Mořice, tím druhým byl prof. Oldřich Králík, který mi na jeden můj text, ke kterému se shodou okolností dostal (ten text se jmenoval Zlatý anděl psal mé jméno…), řekl, „to není nic, příteli, všechno vás ještě čeká, je potřeba pracovat, pracovat, pracovat“, já jsem to tehdy takto ani nemohl chápat, s těmi prvními dvěma slovesy jsem souhlasil, ale za to třetí jsem si umanutě dosazoval „a milovat“,

Úterý 12. července 2016

k té „imigraci“, toulal jsem se kdysi (1965? 66?) Slezskem a Sudetami, byl červenec a skoro mrzlo, měl jsem na sobě jen černý „šusťák“, který mi tehdy jako unikum přivezl otec ze Švédska, zima mě zchvacovala, ani slunce přes den jako by nevyrovnávalo ty noční ztráty, zatoulal jsem se taky do Zlatých Hor (Zuckmantel – Maria Hilf! tehdy skoro v troskách), velké vybydlené činžovní domy, zachovalé, ale pusté a chladné, procházel jsem hospodami a v jedné narazil na partu Řeků (připomínám, že tou dobou žilo v maličké Vidnavě 19 národností!), kteří se ke mně, přivandrovalci, chovali příjemně přátelsky, přitom drsně chlapsky, což mi v těch mých sedmnácti letech hodně imponovalo,

Pondělí 11. července 2016

byl tady se mnou jeden čas už velmi starý pán, ale živý a temperamentní, o dvacet roků starší než já (Altbrünner, ročník 1929, jmenovec pana Šafaříka, křtěný na Ladislava), povídali jsme si spolu, ale ne moc, spíš výjimečně, nějak jsme si vnitřně rozuměli, vystudoval kdysi „šuřku“, obor keramika a nejspíš se tím i v životě živil, ležel hned na vedlejší posteli, a spolu nás taky na vozíčcích odváželi jednou za měsíc do druhého patra budovy na Mši Svatou, kterou zde slouží nemocniční kaplan, pak o tom pan L. Š. s nadšením a starodávnými slovy vypráví do telefonu svým přítelkyním, možná zrovna tak starým jako on sám, ale třeba taky ne, protože tito lidé se většinou stýkají s různými generacemi (byli taky za ním jednou dva úplně mladičcí lidé s tričkem v krásné zeleni a s nápisem „Dobrovolník“ na zádech),

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 

Nejbližší akce