Blogy

Cituji z emailu, který mi poslal Luboš Vlach:
ýbung ende na pokračování;
dnes ráno zemřel pan Vašíček.
a to jsem na něj včera tak myslel;
domlouvali jsme se na společný
pěší výlet … to je v háji … fakt
jsem brečel, takový milý člověk …
podivné - pár hodin před ním
umřel Miroslav Tichý, ten světoznámý
fotograf, oni byli celoživotní kámoši …

…su Mucha, su devatenáctiletá, su matka, su idiot, nejsu (zatím snad) studentka, nejsu (bohužel už) lolitka, nejsu lesba …

Takto se vidí Nikola Mucha. Nikola Mucha vloni na podzim vydala samonákladem svůj debut -- Chlupy. Proč Chlupy -- snad protože se na desce slovo chlupy opakuje víc než jednou.

Cizí vlasy, cizí chlupy
mega chlupů ve výlevce
vypadané žluté zuby
a smrad z huby
teda fuj
 …

Nápisy
      na stěnách
jsou zašlé křídou a vápnem
a tak odvážné
             chvilkovým poblouzněním
vzrušené mysli cestou z vinárny
Jež už nevzpomene si
že CH'77 and UNDERGROUND ART PUBLICITY
psala tak rozhodně
                  v tmavém průjezdu
a chcánky tekly z nohavic &hellip


dvě linie snů, ta první mi úplně vyprchává, v té druhé se staráme o starou paní, která už to má v hlavě hodně popletené, ale jen v řeči, je ještě velmi čilá, i když jí je už hodně přes devadesát, je jako věchýtek, ale stará se ještě o všechny domácí práce, na starém hradě, kde někdo z mých dávných přátel je kastelánem,

myslím si bohužel, že odpor současných liberálů a všech kolem „svobodně uvažujících“ demokratů ke slovům „národ“, „vlast“, „rodná země“, zakládá jen další dovršování devastace všeho doposud reálně existujícího v tradici a  jakémsi pospolitém ještě bytování, země, půdy, domů, společenského života a  kultury tohoto společenství, hysterie vůči pojmům, za něž naši předkové umírali a nechávali se trýznit, ve mně nevzbuzuje příliš nadějí, uvědomil jsem si to při masivním vystoupení

mnoho snů, několikeré probuzení, všechny se odehrávaly v rozsáhlých čtvrtích velkého města, přinejmenším v nějakých neznámých čtvrtích Prahy (protože „z Prahy“ jsem se pořád chystal odjet do B. či O., ale stále jsem odjezd oddaloval), někdy to byla spíš Paříž nebo jiné západoevropské velkoměsto, vždy v jakýchsi limitních situacích, na příklad po ulicích se valila voda, jako by došlo k protržení nějakého hlavního vodovodního řadu, někdy bylo nutno do té vody se až nořit, abychom se vůbec někam dostali, jindy jsme zase stáli na závratně vysokých „věžích“, postavených z přepravek od piva nebo mléka, jeden sloupec byl červený, druhý (na kterém jsem stál já) žlutý, výška byla závratná, nejméně čtvrté patro činžovního domu, v koruně těchto „věží&ldquo jsme se drželi pat litinového plotu, jímž byla lemována jakási zahrada nad námi, „věže“ byly stále nejistější, až postupně jsme je museli ponechat jejich nestabilnímu osudu a drželi se jen nohama ve vzduchu za ruce kovových tyčí, kdosi vyjednával, abychom se mohli dostat do zahrady či parku, který byl za plotem …,

nikdy jsem se vážně politikou nezabýval, ale musím dát za pravdu staré moudré větě o tom, že „politika je příliš vážná věc na to, abychom ji ponechali pouze politkům,“ jak to vypadá, když jim tuto možnost dáme, je vidět na každém kroku, „klid k práci“, nerušené „vládnutí“, co za zločinné úmysly a skutky lze skrýt za ta slova, může si každý domyslet sám, dostal se mi onehdy do ruky výtisk Kulturních novin (ach kdyby měli šťastnější ruku pro název!), a čtu hodně zajímavých a důležitých věcí, např. v článku „O smyslu marnosti“ Ivana Hoffmana, proč takové hlasy nejsou slyšet jasněji a důsažněji z více stran?